Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.
Mé někdejší výroky, které zmiňuji v této sérii příspěvků, byly sice vždy velmi dobře odůvodněné, ale jedno se jimi táhlo jako červená nit – právě nízká sebeláska. A není překvapením, že jsem je někdy slyšela i od svých klientů.
„Bez mobilu neudělám ani krok!“
Tak tuhle větu slýcháme v dnešní době celkem běžně. Vždyť díky moderní technice, mobilním telefonům, můžeme být kdykoli na příjmu, můžeme v jakýkoli moment zavolat svému partnerovi, dětem, svým blízkým, přijímat zakázky od zákazníků. To je obrovská výhoda moderní civilizace.
Ovšem znamená to, že jsme neustále v pohotovosti. Stále v lehkém napětí. Co když někdo zavolá? Musím přeci ihned telefon zvednout, odepsat na SMS! Jak se nutkání být v úzkém kontaktu se světem, týká sebelásky? Zcela jasně v tom, že upozaďujeme sami sebe. Kde zůstává čas jen na nás samotné? Kdy si můžeme oddechnout a vědět, že teď nemusíme vůbec nic? Že můžeme doopravdy odpočívat? Dříve, když ještě neexistovaly tolik vyspělé technologie, psávali jsme dopisy. Posílali je poštou a čekali klidně 14 dní, měsíc na odpověď. Svým způsobem to mělo své kouzlo. Mohli jsme se těšit, co si přečteme, až dopis přijde. Mnoho psychologů dnes mimo jiné zmiňuje, že právě dnešní děti neumějí čekat, neznají, co to je, na něco se těšit. Souhlasím s nimi. Čekání posiluje trpělivost, která je v mnohém ohledu pro život velmi důležitá. Třeba jen v tom, že pokud umíme čekat, nejsme tolik nervózní, méně nás cokoli rozhází.
Dnes už vím, že není důležité, mít neustále mobil po ruce. Na svou každodenní kondiční procházku dnes chodím zásadně bez telefonu. Je to totiž čas, který věnuji jen sama sobě. Chvíle, kdy si vychutnávám klid, kdy vím, že nic nemusím. Jen jít a užívat si kontaktu s přírodou. Cítit, jak mi pohyb prospívá. Jak mě tento můj rituál vždy zklidní, nabije energií a připraví na celý den. Během práce pak telefon rovněž odkládám. Věnuji se tak své pracovní náplni plně a bez rušení. Na e-maily mám vyhrazený čas, kdy na ně odpovídám. A protože pracuji z domova, v určitou hodinu pomyslně zavírám kancelář, přecházím do domácího režimu a věnuji se rodině. A když zazvoní telefon, zvednu ho, jestliže volá někdo z rodiny nebo přátel.
Pokud se někdo v mých časech „bez telefonu“ nedovolá, může zavolat znovu. Jestli tak neučiní, nebylo to nejspíš tak důležité. A já mám o záležitost k řešení nebo přemýšlení méně 🙂
Přeji i vám hezké chvíle bez techniky, které si doopravdy vychutnáte, užijete jen tak, v klidu a odpočinku!
Další příspěvky k tomuto tématu:
