V životě existuje spousta absurdností.
Třeba, že se pro ty, které nejvíc milujeme, nejvíc trápíme, například své děti. Nebo, že bychom se měli líbit nejvíc sami sobě, ale chceme se líbit především druhým. A také se může stát, že práce, která nás baví a je naším koníčkem, se stane doslova peklem. O tom je dnešní povídání. O syndromu vyhoření.
Oblíbeným motivačním motem současnosti je: Dělej práci, kterou máš rád, která tě naplňuje, udělej ze své záliby svůj job! Vydělávej si tím, co tě baví a máš vyhráno! Jistě, zní to hezky. A spoustě lidí se to daří. Ovšem to často vede tomu, že si neumí říct: Dost! Tolik zakázek už stačí, už nebudu brát další.
Ale radost z naplňující práce, styl, který si člověk již za léta vytříbil, dobrý pocit po poděkování zákazníka za dobře odvedenou práci, to všechno jakoby říkalo: Ještě, další zakázky, další práci!
A tak se stane, že práce, která je pro nás opravdu zábavou, nás začíná vyčerpávat. Že zakázek neustále přibývá, den co den opravdu obrovská kupa. Že seznam úkolů se často stává delší než dětská přání o dárky k Vánocům. Že když usedáme k počítači a prohlédneme si denní rozpis, pociťujeme úzkost, stres, únavu. S dalšími dny přeplněnými „fajn“ prací se pak dostavuje určitá apatie. Už se ani nedíváme na hodiny, protože čas už neexistuje. Den za dnem se ztrácí v jedné slité šmouze.
Zda člověk pracuje sám na sebe, nebo chodí do zaměstnání, nemusí hrát takovou roli. Vždy je třeba mít určitou disciplínu, je třeba umět si denní rozvrh nastavit a vše dobře naplánovat. Práce z domova mi vyhovovala především kvůli dětem, protože jsem mohla s nimi jezdit na kroužky nebo psát domácí úkoly, večer před spaním je po popovídání uložit a pak jít znovu pokračovat v práci. Jisté ale je, že práce sama na sebe zvyšovala mou disciplínu, mé přesvědčení, že lelkování není dovoleno. Navíc jsem si myslela, že moje produktivita, kdy všechno bravurně a rychle zvládám, pilně překládám, že neposedím, neustále něco přerovnávám, vyrábím, vařím, uklízím, že je to dobrá vlastnost, že jsem úžasně výkonná. Měla jsem se přesvědčit, že tomu tak úplně není.
Ještě na začátku tohoto pomalu, ale jistě nastávajícího letargického stavu jsem se s pozitivitou sobě vlastní pokoušela o vtip: „V pondělí ve dvanáct kouknu na hodiny, abych věděla, kolik že je, a když se kouknu podruhé, je pátek o půlnoci.“ Že nastává víkend, byla naprosto nepodstatná informace. Co je to víkend? Další dny zaplněné prací. Postupně jsem se přistihovala, že pracuji jako robot. Že jen díky „grifu“, vypěstovanému za léta v oboru, zkušenosti, plnému využívání počítačových funkcí a svých promyšlených triků k vyšší efektivitě a kontrole nedělám chyby a odvádím stále výbornou práci. Jenže únava přibývala. Nejen, že jsem čím dál častěji usedala k počítači s nechutí, nevyspalá, s minimální energií, také jsem občas „nestihla“ nakoupit, nevyřídila potřebné záležitosti. A jednoho večera jsem se vyčerpaně zhroutila do sedačky v obýváku a na otázku, co bude k večeři, jsem neměla odpověď. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: „Co se to děje? Takhle to dál nejde.“ Právě jsem se dívala do očí syndromu vyhoření.
Za to, že jsem nevyhořela úplně, ale dostala se jen na hranu, děkuji svému tělu. Protože i v nejnapjatějších a časově nejnáročnějších chvílích jsem občas odešla na procházku, zavřela se s dcerou v pokoji a povídala si s ní, sedla si na terasu a jen vnímala zpěv ptáků a šumění větru ve větvích. Něco uvnitř mi sice úplně slabým hláskem, ale neodbytně říkalo, co potřebuji. Navíc k tomuto momentu došlo právě v době, kdy jsme se s partnerem ukončovali naše „patchworkové soužití“ a to vedlo k částečnému uvolnění stresu a nepohody. Tento vztyčený prst pro mě byl impulzem, abych začala své tělo ještě víc poslouchat. Tělo totiž ví, umí si říct, co potřebuje, co je pro nás důležité. Přestala jsem brát tolik zakázek, častěji jsem chodila do přírody, ať už sama nebo s dětmi, lehce cvičila jógu, a to především cviky, u kterých jsem se cítila dobře. Začala jsem opět číst, zabývat se osobním rozvojem. A málem se stala Šípkovou Růženkou, protože jsem hodně, opravdu hodně spala. Nechala jsem se vést svým tělem, tomu, co jsem cítila, že mám dělat a díky čemu se mi ulevuje. Poté jsem nastoupila do školy koučů a po svém úplném prozření, po odhalení, jak je možné pomoct každému, kdo se na podobné scestí dostal, jsem se ze soudní tlumočnice a překladatelky stala koučkou.
Dnes už vím, že jedním z důvodů syndromu vyhoření, je neumět si nastavovat hranice. Nejen vůči druhým, například partnerovi, ale i vůči sobě samým. A také to, že hodnota člověka se neposuzuje podle jeho výkonu. Určitá výkonnost sice není k zahození, ale „odsud-potud“. Všeho s mírou. Důležité je, myslet na sebe, poslouchat svou intuici, vnitřní hlas těla a umět i odpočívat, načerpávat energii při klidových činnostech, radovat se z každodenních maličkostí. Tím vším si totiž také dáváme najevo, jak se máme rádi, jak jsme pro sebe důležití. Protože důležití a hodnotní jsme i tehdy, když odpočíváme pod slunečníkem. A vše se pak odráží na našem okolí. Určitě jste to také už slyšeli – když je spokojená máma, jsou spokojené děti a je spokojená rodina.
