Cože? To je příspěvek o ručních pracích? V rámci seberozvoje? Ne tak docela. Ruční práce, třeba právě šití nebo háčkování, jsou sice dobrou technikou pro posilování pravé hemisféry a tím jinové energie, ovšem já se s vámi nyní chci podělit o další část svého příběhu, na téma tzv. „sešívaných“, což je další z názvů pro rodinu, kterou tvoří dva partneři se svými dětmi z předchozích vztahů.

Psát na toto téma „relativně objektivně“ z hlediska vlastního zážitku nebylo jednoduché. Má zkušenost ze soužití s partnerem s jeho a mými dětmi byla opravdu zatěžkávací vztahovou zkouškou a jednou z mých nejzásadnějších životních lekcí.

Po rozvodu s otcem mých dětí jsem si přála nejen partnera pro sebe, ale především rodinu jako takovou pro své dvě děti. Vztah s novým partnerem se vyvíjel hezky a rychle, protože jsme se znali už od školy a po mnoha letech se náhodně potkali. Dokonce se jevilo jako ideální, že jsou moje a partnerova dcerka téměř stejně staré. Koupili jsme starší domek na hypotéku, aby děti mohly být co nejvíce venku na zahradě, a pustili se do budování domku i společného vztahu. Ovšem nejprve jsem se měla seznámit se skutečností, že partner je takzvaný „víkendový tatínek“. Když jeho dcera přišla na víkend, jezdili jsme na výlety, chodili do cukráren a hračkářství, vždy to byly dny plné akce. O zbývajících dnech a víkendech jsem většinou trávila čas se svými dětmi sama. Ukazovalo se totiž, že partner nemá zájem se s mými dětmi sblížit. Říkala jsem si, že si na sebe stále ještě zvykají, že je to přechodné a že se mi určitě podaří mu vysvětlit, jak důležitý je dobrý vzájemný vztah. A také jsem věřila tomu, že když se chovám ke všem dětem spravedlivě stejně, dávám mu dobrý příklad.

Ale jak týdny plynuly, opakovala se stále stejná situace: Partnerova dcerka byla podle něj hodná, vzorná, vychovaná a moje děti byly ty, které neustále „zlobily“. Ať už šlo o drobný nepořádek na stole po jídle, nezhasnuté světlo v koupelně, nezavřené dveře. Které děti to nedělají? Napomenout je možné i normálním tónem, ne jen zvýšeným, rozčileným hlasem. Když se ale někdy něco podobného stalo partnerově dceři, partner neviděl, neslyšel. Mé pokusy o nalezení řešení s partnerem se míjely účinkem. I ve své vstřícnosti jsem si totiž uvědomovala silnou potřebu spravedlnosti, nutnost svou dceru a svého syna chránit a přání, aby i pro ně bylo soužití příjemné. Navíc jsem se z manželství poučila (o tom formou pohádky o holčičce vypráví Můj příběh), že je třeba komunikovat a nastavovat (si) hranice. Díky tomu jsem třeba s bývalým manželem vycházela dobře, k dětem jsme se chovali stále stejně a především jsme se snažili o to, aby náš rozchod zvládaly co možná nejlépe. I tak jsem měla pochopení pro to, že partner bývá podrážděný kvůli nezdravému a komplikovanému vztahu s matkou své dcery, kdy se dcera bohužel stávala „rukojmím v jejich souboji“. Měla jsem pochopení i pro to, že když partner vídá svou dceru velmi málo a někdy vůbec, je na ni více upnutý. Ale postupně se mi stále silněji vkrádala otázka: „Ale kde jsme my? A proč to máme snášet?“

Jiskřička naděje svitla, když byla dcera partnerovi svěřena do péče a začala s námi bydlet. Doufala jsem, že partner nyní uvidí, že jeho dcera je v každodenním kontaktu dítě jako každé jiné. Protože samozřejmě je, tu a tam i jí upadl kousek jídla mimo talíř, nechala rozsvíceno v koupelně nebo ve svém pokoji. Nyní už nemohl nevidět, neslyšet. Ovšem jeho reakce, např. u oběda, mi pomalu, ale jistě braly veškeré naděje. „Jejda, na ten stůl se toho vejde, viď? Nevadí…“

Jednou z posledních kapek byla otázka mojí dcery při každodenním večerním povídání: „Mami, proč je na nás takový, když ty jsi na ní hodná?“ Dívala jsem se do těch jejích upřímných tázavých očí a definitivně pochopila, že tudy cesta nepovede. Můj partner se s mými dětmi nechce kamarádit. Moje děti mého partnera ani jeho dceru nepřijaly. A ani moje upřímná a všeobjímající snaha o vyřešení, nastavení pravidel soužití, ale pouze a jen jednostranná, nestačí. Po nějaké době, kdy bylo nutné vyřešit především finanční záležitosti a závazky, jsme se rozešli a přestěhovali každý jinam.

Příběh odráží mou zkušenost a moje poznatky. Když jsem tehdy na toto téma četla odborné články nebo se ptala jiných lidí, kteří patchworkovým vztahem prošli, často jsem se dočetla či doslechla o podobném konci. Důvodů je několik. Jeden z nich je, že když děti hned na začátku nového partnera „odmítnou“, je pak velmi těžké je sblížit. Také se může stát, že děti, zvláště poté, co strávily určitý čas po rozchodu jen s jedním z rodičů, mohou na nového partnera žárlit. Velmi důležitý je rovněž věk dítěte. Malé děti, v předškolním a školním věku, si obecně ještě dlouho přejí, aby se tatínek a maminka k sobě zase vrátili. Děti v teenagerovském věku a dospívající už mohou nového partnera vnímat jako konkurenci ve vztahu vůči sobě. Období dospívání je doba, kdy hledají sami sebe a svou roli v kolektivu kamarádů a známých, ve společnosti. Každodenní kontakt s někým, koho neznají, kdo třeba zkušenost s dětmi v tomto věku nebo vůbec nemá, je pak pro ně velmi náročný. Snadno tak dochází k neshodám. Dospívající chlapci se také často domnívají, že je jejich povinností maminku chránit, a proto reagují velmi citlivě na chování vůči mamince, které se jim zdá nevhodné. Zásadním důvodem je pak ochota a vyspělost partnera. Pokud sám nechce, nezměníte ho. A pak je třeba si upřímně položit otázku, kdo je důležitější. Děti nebo partner?

Celkem často jsem totiž také slýchala argument, že děti jednou odejdou a my, pokud dáme přednost dětem před partnerem, pak zůstaneme sami. Tento názor je relevantní pouze s ohledem na věk dětí. Pokud jsou totiž děti menší, je rozhodně žádoucí věnovat se jim a pomoci jim vyrovnat se s rozchodem rodičů s co nejmenšími následky.

Jak tedy postupovat? Velmi důležité je nespěchat, především při výběru nového partnera. Nespěchat ani při jeho seznamování s dětmi. A určitě ne při sestěhování. Nejprve je vhodné bydlet každý sám a jen se scházet. Zažívat společné chvíle na procházkách, výletech, pak při domácích obědech nebo večeřích, později nechat partnera doma strávit noc. Věnovat pozornost tomu, zda je společný kontakt pro všechny příjemný a přirozený. A nepodcenit první okamžiky. Kromě jiného také proto, že děti jsou velmi vnímavé a ještě stále mají opravdu dobrou intuici. A možná právě správně poznají, že se necítíte úplně dobře, protože to není to pravé ořechové. Nerozhodujete se totiž už jen sami za sebe, ale i za své děti. Uspěchaný nový vztah vše zhorší, stejně jako náznaky nezdravého vztahu a setrvávání v něm. Pak si můžete být jistí, že je to partner, který bude mít rád právě vás a který se tak rád sblíží i s vašimi dětmi. Partner, se kterým budete šťastní a do vztahu budete vkládat pochopení a toleranci rovným dílem. A všichni pak můžete vytvářet naplněnou, pohodovou rodinnou atmosféru.

Procházíte právě něčím podobným? Znáte někoho, kdo řeší podobné otázky? Máte svou vlastní zkušenost? Napište o tom do komentáře, nebo přepošlete, sdílejte. V některém z dalších příspěvků se ráda budu věnovat třeba vašim dotazům.