Správné místo

Rubrika: Jak na sobě pracovat

  • Přijetí místo plýtvání

    O energii toho bylo už napsáno hodně. Ať už jako o fyzikální veličině, jako je teplo či pohyb, nebo jako důsledek přeměny kalorií v jídle. A samozřejmě se také ví o tom, že energie je součástí naší psychiky.

    V tematických článcích se dovídáme o tom, jak načerpat energii z odpočinku, cvičení, pozitivního myšlení, zdravé stravy. A že prokrastinace, neúspěch nebo hádka s partnerem či kolegou v práci nám energii může odčerpat. Samostatnou kapitolou jsou takzvaní energetičtí upíři, lidé v našem okolí, kteří svou slabost a nejistotu dorovnávají odebírám energie od silnějších.

    Energii si ale také můžeme ubírat sami, není třeba, aby se na nás někdo „napojil“. Mnoho neplechy umí totiž způsobit i potlačování našich „negativních“ vlastností, toho, co na sobě nemáme rádi, o čem jsme třeba jako malí slýchali, že „tohle se nedělá, to se nesmí!“

    Během našeho života se naučíme ukazovat světu to, co považujeme za správné. Jak již bylo řečeno, za správné považujeme vlastnosti a chování, které nám vštěpovali rodiče, učitelé, ale i spolužáci, kamarádi a partneři. Časem zjišťujeme, že některé naše vlastnosti jsou nežádoucí, protože se liší od vlastností a chování ostatních, protože jsme kvůli nim jiní, příliš vybočujeme.

    Tady je dobré se zamyslet nad tím, kde se vlastně bere ona jistota, že je to správně tak, jak vidíme kolem sebe? Kdo určuje, jací a kým smíme být? Naši rodiče, kteří nám to vštěpovali v dobré víře, že z nás vychovají dobrého člověka? Kteří to opět převzali od svých rodičů, od svých vzorů, ze svého okolí? Celkové podmínky a kritéria v neustále se měnící společnosti? Odpověď je zdánlivě jednoduchá, přesto, ve světle všech prožitých situací a zkušeností se zároveň může jevit jako složitá. 

    Podívejme se na to z čistě realistického a možná i trochu fatalistického pohledu: to, že jsem se narodili s určitými vlastnostmi, schopnostmi a jednáním má přece nějaký důvod. Příroda nám dala do vínku, každému jednotlivci, něco zcela speciálního a jedinečného. Má to svůj význam, být sví, takoví, jací jsme se narodili. Je logické, že mezi osmi miliardami lidí na světě se nenajdou dvě úplně stejné osobnosti. Můžeme si být s někým podobní, tj. podobně přemýšlet, mít stejné zájmy a mohou se nám líbit totožné věci, ale nikdy nebudeme úplně identičtí. Vždycky se nějaký rozdíl ukáže. Když však potlačujeme něco, o čem si myslíme, že je to „špatné“, nejen, že nepůsobíme autenticky, ale také nás to stojí energii. Dá nám práci, to „nežádoucí“ potlačovat. A my jsme unavení. Unavení především z toho, chovat se jako někdo jiný, schovávat to, co doopravdy jsme.

    V duchu myšlenky, že všechno má svůj skrytý význam, otevírám se svými klienty možnost přijímat se tak, jací jsou. Ano, každý máme dobré a horší vlastnosti. Když si je uvědomíme a přiznáme si je, nabízí se pak snadné řešení. Přijmout je a rozhodnout se je nepoužívat. Totiž vždy, když na něco tlačíme, tlačí to něco proti nám. A to nás stojí drahocenné síly, energii, které bychom mohli využít na to hezké v životě. Na to, být sami sebou. Navíc každá mince má dvě strany – negativní vlastnost obsahuje i dobrý potenciál. Například člověk, který se často vzteká, je ve skutečnosti plný síly a důrazný. Nebo někdo, kdo rád klevetí, dokáže vlastně vyhledávat informace. Puntičkář má zase smysl pro detail. Proto své klienty vedu k tomu, onu vlastnost přijmout – neplýtvat tedy svou energií na její odstrkování – a vybrat z ní to smysluplné. Téměř vždy už jen to, nemuset něco neustále schovávat, zapůsobí jako energetický doping. Klienti se rozzáří, jsou plní elánu, ulehčení, sami sebe více vnímají. A mohou svou energii věnovat dalším stránkám svého života.

    Pojďme i my soustředit svou energii na nyní krásně barevné, podzimní scenérie, procházky nebo povídání u horkého čaje se svými blízkými. Na vše, co máme rádi, na sebe a každý nově se probouzející den.

  • Správné načasování

    Okamžiky, kdy k nám přijdou určité informace nebo poznatky, mají vždy své správné načasování.

    Nejčastěji to lze vnímat u knih, kdy nám například přítel půjčí „skvělý titul, který si určitě musíš přečíst!“ a knížka nám pak leží třeba půl roku v knihovně bez povšimnutí, protože se nám do ní nechce. A pak přijde moment, kdy si řekneme „Hele, to bych si vlastně taky mohl/a přečíst,“ i kdyby jen proto, abychom už zapůjčenou knihu vrátili. Po přečtení pak jen překvapeně vrtíme hlavou, jak úžasné věci jsme se dozvěděli. A nemusí jít přímo o vzdělávací nebo odborné publikace, mnohdy můžeme nějaké moudro načerpat i v detektivce nebo v psychologickém románu. Píši o vlastní zkušenosti, kdy jsem před několika lety měla knihu Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho své přítelkyně zapůjčenou dva roky, než mi na ni padl zrak. Cítila jsem, že až chvíle, kdy jsem ji vytáhla, byla ta správná. Čerpala jsem potom z tohoto skvělého titulu spoustu měsíců. A přítelkyně se radovala, že se jí kniha opět vrátila 🙂

    To, že si nás kniha nebo článek „přitáhly“, svědčí o tom, že jsme schopni onu informaci nebo poznatek zaregistrovat. Že jsme již na něco takového připraveni a tak nás to osloví, utkví nám to. Proto někteří lidé čtou knihy nebo články vícekrát, protože tak objeví zase něco nového.

    Před absolvováním svého ozdravného procesu, v době, kdy jsem tušila, že je třeba najít příčinu toho, proč se mi některé situace dějí a dokonce opakují, jsem často četla články o vztazích, rodině, o tom, jak komunikovat. Ale že záležitosti, které se odehrávaly v mém vztahu s partnerem, jsou manipulace, založené mimo jiné na mém nízkém sebevědomí, jsem nepostřehla. Na tuto konkrétní formulaci jsem nikde nenarazila. Až když mi pak během této „lekce“ přišla myšlenka na určitý směr pátrání a následnou terapii, jsem teprve zjistila, o co jde. Až tehdy jsem byla v tom správném rozpoložení, abych to „slyšela“.

    Dnes už manipulaci rozpoznám velmi snadno. A protože mám své záležitosti týkající se své nejistoty a vnitřní nestability zpracované, vyvolává u mě povětšinou úsměv na tváři. Umím na ni odpovědět nebo se dokonce vůči dotyčnému zcela vymezit a přerušit kontakt. Vím totiž, že už jsem tuhle lekci, to, co mi měl dotyčný ukázat a předat, zvládla. A to, co mi zrcadlí lidé v mém okolí nyní, čeho si všimnu a co mě „trkne“, je další téma ke zpracování. A tak se mi pak dostane do ruky ta nebo ona kniha, napadne mě zhlédnout konkrétní video nebo film a ejhle, zase mě osloví ta správná myšlenka.

    Přeji vám, ať i pro vás je třeba v tomto článku informace, která vás osloví!

  • Tohle možná také znáte V.

    Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.

    Výroky, o kterých se zmiňuji v této sérii příspěvků, jsem dříve říkávala a měla je vždy velmi dobře odůvodněné. Jenže logika není silnější než emoce – a ty ohlašovaly, že něco není zcela zdravé. Jejich poselství totiž říká, že se jedná o nízkou sebelásku. Toto téma řeší rovněž některé mé klientky a dnešní výrok jsem si vypůjčila od jedné z nich.

    „Zákusky a delikatesy jsou pro mě společenská záležitost, kupuji je jenom, když má přijít návštěva nebo na oslavu!“

    Zní to opět velmi logicky. Zákusky nebo třeba chlebíčky jsou přeci něco extra, ty se kupují pouze pro zvláštní příležitosti. Nesluší se, dát si je jen tak. Otázka je: Proč? Jak to, že si člověk nemůže jen tak něco dopřát? Velkou roli zde hraje výchova. Člověk si nesmí příliš vyskakovat, nesmí vybočovat, povyšovat se. Starší generace toto ve velké míře zažívaly v souvislosti s přísnou výchovou ve stylu „musíš být hodná holka / hodný kluk“. Jistou roli také hrál režim a společenské postavení. Jenže doba se mění. Lidé se více zajímají o své duševní záležitosti a naplněný život. Stále více z nás zjišťuje, jak je důležité mít se rád. V médiích jsou v této souvislosti častěji také publikovány úvahy o rozdílu mezi sobectvím a láskou k sobě samému. Krásně to vystihuje tato myšlenka:

    „Žít tak, jak sám chci, neznamená že jsem sobec. Sobec podle sebe nutí žít ostatní.“

    Myslím, že je to velmi jasné vysvětlení. Dát si něco dobrého (a třeba i kupovaného, drahého) neznamená, že jsem sobec, protože za sebe utrácím. Je zcela v pořádku, když půjdu a tu dobrotu si koupím a pak si ji naplno vychutnám. Dávám tím totiž najevo, že se má ráda a dovolím si něco dopřát. Že jsem pro sebe důležitá a že si dělám radost. Protože když mám radost, vyzařuji ji kolem sebe a tak ji předávám. Cítím se dobře a dělám radost i ostatním.

    Někdo může namítnout, že možná za sebe utrácím příliš, protože si to vždycky zdůvodním tím, že to dělám pro sebe. I v tom je ale jedna drobná nuance. Přílišná potřeba dělat si radost věcmi a nakupovat například, když jsem smutná nebo nešťastná, když si kupuji zákusky dvakrát v týdnu, poukazuje na vnitřní nejistotu, nestabilitu v sobě samé. Nakupování pak slouží jako náhražka, jako pokus o to, stabilitu získat. Opak je ale pravdou. Pokud nejsem stabilní v sobě, žádné vnější zdroje mi nepomohou. Znovu se dostávám k tomu, že je důležité mít se ráda taková, jaká jsem a to mi poskytne pocit jistoty. Taková jaká jsem, smím být, mohu být, taková jsem jedinečná a svá. Takto jsem sama v sobě dostatečně silná a stabilní. A když dostanu chuť, půjdu si koupit pořádně velký větrník. Pochutnám si a budu se cítit fajn. A budu se bez výčitek usmívat na své blízké a oni se pak budou usmívat také.

    Tak jakou delikatesu si dnes dáte? 🙂

    Přeji všem krásný den plný úsměvů!

    Další příspěvky k tomuto tématu:

    Sebeláska

  • Život plný zázraků

    Nedávno jsem četla zajímavou polemiku na téma rozrůstajících se služeb v oblasti koučování, mentoringu, terapií a programů pro rozvoj osobnosti. Článek rozebíral často prezentovaný názor, že stačí myslet pozitivně, pořád se usmívat, nepřipouštět si „negativní” emoce, neustále se ladit na to, že se nám do všeho chce, že máme dělat jen to, co nás baví, a když nás to nebaví, tak to prostě nedělat. Tomu oponovaly výroky o odhodlání, schopnosti postavit se nepohodlí, radosti ze zvládnutých výzev.

    Osobně rovněž nesouhlasím s onou zobecněnou základní myšlenkou. Život je plný nejrozličnějších zážitků, ale určitě ne jen těch, které bychom dělali vyloženě s radostí, do kterých se nemusíme přemlouvat, s možností činit jen a stále hezké věci. Každodenní události, zvyklosti, akce zahrnují velké množství situací, kdy překonáváme svůj komfort, svou nechuť. Tady by se mohla nabízet úvaha, že když ale přece děláme něco, do čeho se nám nechce, máme se málo rádi. Proč se musím do něčeho nutit? Tady je však rozdíl v nucení se do něčeho, co nám dlouhodobě nepřináší užitek, v čem nám dlouhodobě není dobře, např. v nezdravém vztahu, oproti nucení se do akce, která nám ale ve velmi krátké době přinese užitek.

    Já sama například často překonávám jistou dávku pohodlnosti, když se mi nechce jít na pravidelnou taneční hodinu, nebo na každodenní kondiční procházku. Už jsem pochopila, že argumenty, že dnes je přeci ošklivě, nebo že se mi dnes prostě nechce, vše jen zhoršují. A protože vím, že k tomu mám sklony, naučila jsem se tyhle myšlenky si tolik nepřipouštět. Sice mi prolétne hlavou to staré známe: „Mě se dnes nechce…”, ale nevěnuji tomu pozornost, v určený čas se obléknu do sportovního a vyrážím. Po návratu jsem pokaždé velmi spokojená, mnohdy opravdu šťastná. Hlavou mi běží: „To je dobře, že jsem šla, ten dnešní trénink byl tak příjemný!”

    V podstatě se takto učíme a neustále si ověřujeme, že když vystoupíme ze svého pohodlí, zjistíme, že to dokážeme, že dokážeme víc a celé úsilí je korunováno dobrým pocitem z toho, že jsme se nakonec odhodlali, „dokopali”, že jsme to nevzdali. Vždyť i tací, kteří mohou říct, že jejich práce nebo obživa je vlastně jejich koníček, někdy překonávají nepříjemné chvíle, momenty, kdy je třeba něco řešit, vyřizovat, napravovat.

    Nastínění toho, že konzultace nejsou jen procházka růžovým sadem, kdy se šťastným úsměvem zamáváme svým starým bolestem a s pocitem osvobození se nadšeně vrhneme do nového života, slýchají i moji klienti. Při objasňování dalšího postupu používám příměr se zadřenou a již dávno zarostlou třískou. Když ji chceme odstranit, je třeba ono místo nejdříve otevřít a rozrýt, což se samozřejmě neobejde bez určité bolesti. Avšak po vyndání třísky se rána začne zacelovat, může začít proces hojení. S Emočními rovnicemi je to stejné. Nacházení a otáčení vzorců, které se nám vytvořily během dětství a dospívání, probíhá stejně. Občas se můžete cítit unavení, můžete mít trochu smutnější náladu. To vše je ale součástí procesu čištění a uzdravování. Navíc, i emoce jako je třeba smutek, je pro nás důležitá, protože nám poskytuje možnost něco pustit, s něčím se rozloučit.

    Jsem zastáncem upřímného přístupu. Ano, určitá pozitivita člověku může mnohé usnadnit, vizualizace příjemných situací je součástí procesu nového nastavování, ale také je smysluplné, postavit se občas své nechuti, nepoddat se jisté náročnosti nebo nepohodlí, na své cestě přijmout i očistné, bolestivé momenty, někdy „kousnout do kyselého jablka”. Nepohodlné nebo nepříjemné situace jsou totiž výzvy, které nám po jejich překonání přináší opravdovou radost, více vnitřní síly a dobrého pocitu ze sebe samých.

  • Tohle možná také znáte IV.

    Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.

    Mé někdejší výroky, které zmiňuji v této sérii příspěvků, byly sice vždy velmi dobře odůvodněné, ale jedno se jimi táhlo jako červená nit – právě nízká sebeláska. A není překvapením, že jsem je někdy slyšela i od svých klientů.

    „Bez mobilu neudělám ani krok!“

    Tak tuhle větu slýcháme v dnešní době celkem běžně. Vždyť díky moderní technice, mobilním telefonům, můžeme být kdykoli na příjmu, můžeme v jakýkoli moment zavolat svému partnerovi, dětem, svým blízkým, přijímat zakázky od zákazníků. To je obrovská výhoda moderní civilizace.

    Ovšem znamená to, že jsme neustále v pohotovosti. Stále v lehkém napětí. Co když někdo zavolá? Musím přeci ihned telefon zvednout, odepsat na SMS! Jak se nutkání být v úzkém kontaktu se světem, týká sebelásky? Zcela jasně v tom, že upozaďujeme sami sebe. Kde zůstává čas jen na nás samotné? Kdy si můžeme oddechnout a vědět, že teď nemusíme vůbec nic? Že můžeme doopravdy odpočívat? Dříve, když ještě neexistovaly tolik vyspělé technologie, psávali jsme dopisy. Posílali je poštou a čekali klidně 14 dní, měsíc na odpověď. Svým způsobem to mělo své kouzlo. Mohli jsme se těšit, co si přečteme, až dopis přijde. Mnoho psychologů dnes mimo jiné zmiňuje, že právě dnešní děti neumějí čekat, neznají, co to je, na něco se těšit. Souhlasím s nimi. Čekání posiluje trpělivost, která je v mnohém ohledu pro život velmi důležitá. Třeba jen v tom, že pokud umíme čekat, nejsme tolik nervózní, méně nás cokoli rozhází.

    Dnes už vím, že není důležité, mít neustále mobil po ruce. Na svou každodenní kondiční procházku dnes chodím zásadně bez telefonu. Je to totiž čas, který věnuji jen sama sobě. Chvíle, kdy si vychutnávám klid, kdy vím, že nic nemusím. Jen jít a užívat si kontaktu s přírodou. Cítit, jak mi pohyb prospívá. Jak mě tento můj rituál vždy zklidní, nabije energií a připraví na celý den. Během práce pak telefon rovněž odkládám. Věnuji se tak své pracovní náplni plně a bez rušení. Na e-maily mám vyhrazený čas, kdy na ně odpovídám. A protože pracuji z domova, v určitou hodinu pomyslně zavírám kancelář, přecházím do domácího režimu a věnuji se rodině. A když zazvoní telefon, zvednu ho, jestliže volá někdo z rodiny nebo přátel.

    Pokud se někdo v mých časech „bez telefonu“ nedovolá, může zavolat znovu. Jestli tak neučiní, nebylo to nejspíš tak důležité. A já mám o záležitost k řešení nebo přemýšlení méně 🙂

    Přeji i vám hezké chvíle bez techniky, které si doopravdy vychutnáte, užijete jen tak, v klidu a odpočinku!

    Další příspěvky k tomuto tématu:

    Sebeláska

  • Tohle možná také znáte III.

    Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.

    Mé dřívější výroky, o kterých se zmiňuji v této sérii příspěvků, byly sice vždy velmi dobře odůvodněné, ale jedno se jimi táhlo jako červená nit – právě nízká sebeláska. A není překvapením, že někteří mí klienti na tom byli stejně.

    „Nenamalovaná nejdu ani vynést odpadky!“

    Je známo, že člověk se má mít rád takový, jaký je. Se všemi klady i zápory. Ale jak to udělat, když tomu brání nejistota, nízké sebevědomí, nízká sebeláska? Proto je velice nasnadě vysvětlení, že pokud se žena nalíčí, načeše, obleče do moderního, i když třeba ne moc pohodlného oděvu, musí se přeci hned cítit líp, ne? Protože nenamalovaná jsem nevýrazná a je vidět má bledá pleť. Takže se namaluji, abych se druhým líbila. Musím přeci udělat dojem!

    A v tom je právě ta chybka. Pokud se mám dostatečně ráda, vím, že je fajn být taková, jaká jsem. Prostě mám bledší pleť. Prostě má světlejší odstín obočí a řas. To nikdo jiný nemá, jen já. Modelka v časopise nejspíš také nevypadá ve své přírodní verzi tak, jako na obrázku. Pokud se mám opravdu ráda, nevadí mi, že si obleču klidně pohodlné oblečení, protože pokud se v něm cítím dobře, odrazí se to na mém celkovém vystupování. Když jsem dříve zkoušela „navléct“ se do perfektního kostýmku a nazout si podpatky, sotva jsem šla a měla jsem dojem, že to nejsem já. A to se pak samozřejmě odráželo v tom, jak jsem se chovala. Nejistě tak, jak nejistá jsem se v oděvu cítila.

    Dnes už vím, že když o sebe chci pečovat, tak proto, že mi to udělá radost. Že jenom doladím svůj vzhled, že je to jen třešnička na dortu. A není to proto, abych udělala dojem. Nepotřebuji komplimenty od okolí jako potvrzení, že teď jsem akceptovatelná. Sama o sobě, tím, jaká jsem, už jsem krásná a plnohodnotná. Sama sebe akceptuji a uznávám. Podtrhuji svou individualitu, to, kdo jsem.

    Samozřejmě tedy chodím ke kadeřnici, na kosmetiku. Protože se pak cítím svěže a odpočatě. Samozřejmě kondičně sportuji a cvičím. Protože se pak cítím plná energie a síly. A když obdržím pozvánku s dress codem, obleču se tak, aby mohla dýchat, volně se pohybovat. Klidně do šatů s balerínami. Právě to je sebeláska. Když se sama sebe zeptám, jestli se takhle cítím fajn a odpověď je ano, pak jednám za sebe. Jednám v souladu s tím, co vím a co cítím.

    Přeji i vám opravdový soulad samotných se sebou, ať se sobě líbíte takoví, jací jste!

    Další příspěvky k tomuto tématu:

    Sebeláska

  • Tohle možná také znáte II.

    Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.

    Mé dřívější výroky, o kterých se zmiňuji v této sérii příspěvků, byly sice vždy velmi dobře odůvodněné, ale jedno se jimi táhlo jako červená nit – právě nízká sebeláska. Rovněž někteří moji klienti měli tyto věty ve svém původním repertoáru.

    „Nicnedělání není nic pro mě, vždycky si najdu nějakou činnost, tolik toho zvládám!“

    Zvládat spoustu věcí přes den přeci svědčí o obrovské energii, skvělém plánování a logistice. Na odpočinek čas nemám, největší odměna je totiž vidět za sebou tu spoustu hotových úkolů! Přesně takhle jsem si dříve odůvodňovala, proč nemůžu odpočívat, proč nechci zahálet, proč jsem neustále v pohybu. A v momentě, kdy jsem měla pocit, že by mohlo být hotovo, jsem se raději rozhlédla a „našla si“ další činnost. Já jsem přeci tak výkonná!

    Dnes už vím, že základem tohoto nastavení je, že člověk měří svoji hodnotu výkonem, který podává. Má totiž potíž uvěřit, že má hodnotu takový, jaký je. Že by mohl mít hodnotu jen tím, že je. To mimo jiné svědčí právě o nízké sebelásce. Pravda je taková, že máme svou hodnotu, i když sedíme na pohovce. Ba co víc, máme hodnotu tím, že jsme. Protože každý z nás je jedinečný, hodnotný svou individualitou. Tím, že jsem právě takoví, jací jsme.

    Je jisté, že člověka potěší, když si večer může odškrtat naplánované úkoly. Určitá produktivita je v pořádku. Ale stejně tak je důležitý odpočinek. Odpočinek si můžeme dovolit. Smíme si ho dopřát, protože tím regenerujeme, nabíráme síly. V tu chvíli myslíme na sebe, věnujeme se sami sobě. Po příjemném odpočinku a činnosti, která nám dělá opravdovou radost, se pak cítíme výrazně lépe a máme i více energie. Znovu se nám tu tedy potvrzuje, že když si dopřejeme čas na sebe a tím si v sobě vytvoříme pohodu a dobrý pocit, lépe pak zvládáme své pracovní záležitosti, jak profesní, tak v rodině a domácnosti.

    Dnes odpočívám velmi ráda. Doslova si volné chvíle užívám. Do svých plánů pravidelně zapojuji mé oblíbené čtení, rozšiřování znalostí a obzorů samostudiem, každodenní kondiční procházky, krátká cvičení. Mám na to čas, protože si ho udělám. Vím, že když se věnuji něčemu, co mě dobije, mám pak o to více elánu a chuti do práce i povinností. Což se pak projeví i při rozvrhování pracovních úkolů – den si naplánuji tak, abych všechny povinnosti a úkoly zvládla v normálním tempu a mohla se i věnovat svým činnostem a dětem. Právě na dětech vidím, že jsem v pohodě, protože jsou v pohodě i ony. A to je ta nejlepší odměna. Přeji i vám hodně odměn a pohodu v rodinném kruhu!

    Další příspěvky k tomuto tématu:

    Sebeláska

  • Tohle možná také znáte I.

    Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.

    Já osobně tuto skutečnost ráda klientům vysvětluji na běžném příkladu ze života. A to na bezpečnostní instruktáži v letadle při startování. Letušky cestujícím oznamují, že pokud se při poklesu tlaku v kabině objeví nad sedadly dýchací masky, mají masku použít nejprve rodiče, aby poté mohli pomoci svým dětem. Toto přirovnání považuji za velmi trefné.

    Protože co jsme našim blízkým, své rodině platní, když jsme vyčerpaní, nevrlí, bez energie a bez úsměvu? „Pokud je spokojená matka, je spokojené i dítě,“ říkávala moje babička a také naše pediatrička. A v tom to právě vězí. Pokud budeme dostatečně myslet na sebe, věnovat se sami sobě tak, abychom se cítili dobře, pak i tuto pohodu můžeme šířit kolem sebe a působit tak na všechny kolem nás.

    V několika následujících článcích bych ráda zmínila některé výroky, které jsem sama dříve používala a také jsem je měla velmi dobře odůvodněné! Ovšem jedno se těmito výroky vždy táhlo jako červená nit – právě nízká sebeláska. A začnu jednou z nejčastěji používaných vět, kterou i často slýchávám od svých klientek:

    „Já si přeci nebudu vařit sama pro sebe!“

    No jistě, děti se nají ve školní družině, partner v práci, tak proč bych plýtvala drahocenným časem na vaření jen sama pro sebe? Uvařím nebo připravím až večeři pro všechny a čas, který tím získám, využiji na zvládnutí více pracovních úkolů, úklidu, praní, žehlení a kdoví čeho ještě. A když od večeře zbyde, ohřeju si to zítra. Dnes se jen odbydu krajícem chleba a jogurtem a ještě si přitom přečtu zprávy v telefonu. To je přeci perfektní plán! Že mi bylo občas těžko od žaludku, nebo mě přepadával „vlčí hlad“, jsem si příliš nepřipouštěla. Navíc mě vaření v tomto rozpoložení nijak zvlášť nebavilo.

    Dnes už vím, že celé tohle pojetí a vysvětlení má v sobě zásadní chybku – sama sobě si za to nestojím, abych si uvařila dobré jídlo a pochutnala si na něm při zasloužené pauze na oběd. Vždyť naše tělo je to, co nás nese celým naším životem. To, že přemýšlíme, radujeme se, pracujeme, milujeme, odpočíváme nebo argumentujeme, vychází z naší tělesné schránky. A proto by mělo být naším prvotním zájmem, udržovat své tělo zdravé a v co nejlepším rozpoložení. Stejně, jako si zajdeme ke kadeřnici, na manikúru nebo pedikúru, zaplavat do bazénu nebo zaběhat, stejně tak je vhodné, živit naše tělo dobrým a kvalitním jídlem. A s láskou nebo dobrým pocitem uvařeným. Čas, který strávíme při vaření a konzumaci svého vlastního jídla, vlastně věnujeme sami sobě. Dáváme tím sami sobě najevo, že nám na sobě záleží.

    Dnes je pro mě snídaně, oběd, večeře nebo svačina jednoznačně báječným rituálem. Se vším, co k tomu patří – s příjemně upraveným stolem, na pěkném nádobí, hezky v klidu. Jistě, každý den vařím pro celou rodinu, takže výběr jídel se porůznu přizpůsobuje jejich rozmanitým chutím, aby si každý přišel na své. I tak se mi stává, že najednou dostanu chuť na něco úplně konkrétního. A tak nelením, pokud doma ingredience nemám všechny, zaběhnu do blízkého obchodu, čímž se ještě i pěkně projdu, a s radostí a těšením se do přípravy pustím. A věřte, že si pak tu svou dobrotu doopravdy vychutnám. Navíc, jako bonus, jsem ve vaření objevila jisté kouzlo.

    Vaření a příprava jídla patří k velmi důvěrným činnostem, jak ve vztahu k rodině, tak i k sobě samé. Je to základní projev sebelásky. Tím, že věnujeme pozornost tomu, co a jak jíme, věnujeme pozornost sobě a přispíváme tak ke svému dobrému pocitu. A když je nám dobře, odráží se to pozitivně na domácí atmosféře. Děti zrcadlí radost a smích, partner se rád vrací domů. Přeji i vám objevení toho správného kouzla a při vaření hodně příjemných chvil!

    Další příspěvky k tomuto tématu:

    Sebeláska

  • Vše je jedno

    Uplynulý čas volných dní byl mimo jiné časem, kdy jsme se mohli zcela zastavit, rozjímat, povídat si s dětmi, s partnerem, trávit čas venku na procházkách, odpočívat.

    Pro mě a mou rodinu byly tyto dny naplněné hraním deskových a karetních her, plné smíchu, štěbetání, povídání a pak zase chvílemi soustředěného čtení, přemýšlení, studeného nosu a uší při procházkách za zimního soumraku. Právě nyní mi často přicházelo na mysl téma kolektivního vědomí, pospolitosti a sounáležitosti jako takové. Mám zkušenost, že knihy k nám přichází v době, kdy je nám nějaké téma blízké, kdy jsme mu otevření. A v mé knihovně se nyní právě zabydluje Paulo Coelho, současný výtečný brazilský spisovatel.

    Právě v jeho dílech se často objevuje myšlenka, že vše je jedno. Že všichni jsme vzájemně propojeni. V tomto duchu se vyjadřuje i spousta různých učení, názorů a také některá náboženství. Tato myšlenka nevychází jen z toho, že bychom jako lidé měli podobný způsob přemýšlení, nebo že existují určité paralely, v lidském chování, v reakcích, ve vzájemné interakci. V tomto pohledu je hlavním tématem určité spojení všech bytostí na světě, všeho, co na světě žije, spojení veškerého existujícího vědomí. Toto spojení je na hmotné rovině zjevné i v jednoduchém příkladu koloběhu přírody, kdy například mrak se změní v dešťovou vodu, ta se vsákne do půdy, kde zavlaží rostliny, v jezírkách a potocích se mohou napít zvířata, my lidé si poté pustíme upravenou vodu z kohoutku. Voda se pak odpaří a zase se z ní stane mrak. Stejné je to na duchovní úrovni i s vědomím, protože naše činy a skutky, vyřčené myšlenky, působí na lidi a prostředí kolem nás. Kdybychom se na to podívali více pragmaticky, z vědeckého pohledu, pak platí, že každá akce vyvolává reakci.

    A právě na to bychom mohli častěji myslet, při svých každodenních činnostech, ve svých životech. Že svým chováním působím jako vzor nejen na své děti, ale ovlivňuji i další lidi v mém okolí. Že mohu jít příkladem, že laskavostí a vděčností posílím svůj vnitřní svět a zároveň se tyto vibrace přenesou do světa vnějšího, kde pak působí na okolí. A jako vlny se rozšiřují dál, spojují se navzájem a posilují právě ono kolektivní vědomí. Jistě není náhoda, že právě v posledních letech, kdy se stále více lidí zajímá o smysl života, o to, jak na sobě pracovat, se více zamýšlíme nad naším přístupem k Zemi, nad naším jednáním vůči sobě samým. A mnoho z nás, kteří jsme zapracovali na našich vnitřních nastaveních a uzdravení svých postojů, jsme zjistili, že se kolem nás stále víc objevují lidé milí, příjemní, laskaví. Jako reakce na naše vibrace, na naši původní, léčivou akci.

    V tomto duchu přeji nám všem do nového roku opravdu mnoho laskavosti, vděčnosti a odhodlání, pracovat na sobě, na svých vztazích, na tom, aby se svět kolem nás proměňoval ve stále hezčí a příjemnější.

  • 5 tipů, jak si vyladit ráno

    Dobré ráno! Ano, to je to první, co mi prolétne hlavou, když ráno vstávám. Je tu další krásné, dobré ráno! Naše první ranní myšlenky nás obvykle naladí na celý den, jsou takovým jemným podtónem, který se nám celý den nese v hlavě, a ovlivňují i zvládání dalších denních úkonů. Proto jsem se rozhodla, podělit se s vámi o několik tipů, jak si vyladit ráno a vyrazit do víru dne s úsměvem na rtech!

    • Ještě s ospalýma očima, třeba při čištění zubů, se na sebe jednoduše usmějte do zrcadla. Úsměv každému z nás sluší a jako takový působí pozitivně i na náš mozek – když se usmíváme, máme radost a všechno je přeci v pohodě!
    • Zatočte se kolem dokola, zavlňte v tanečním pohybu, zazpívejte si k tomu krátký popěvek, když vybíráte potraviny z ledničky na snídani nebo na svačinu do školy pro vaše zlatíčka. I krátký pohyb, pár tónů působí jako osvěžení pro naši probouzející se mysl.
    • Když se obléknete a připravíte, určitě si vzpomeňte na parfém. Nebo oblíbený deodorant, toaletní vodu. Použijte je a vychutnejte si tu nádhernou vůni. Vybrali jste si jí proto, že vám krásně voní a proto se budete cítit opravdu příjemně.
    • Řekněte si, že máte dost času, že v pohodě stíháte, ať už ručičky na hodinách ukazují cokoli. Už jen vyslovením této kouzelné věty se vaše mysl a tělo zklidní, přestanete být napjatí a i případné lehké zpoždění zvládnete klidněji, s přehledem.
    • Při odchodu z domu se zhluboka nadechněte, na sekundu zavřete oči, rozhlédněte se. Najděte něco, co na vás působí hezky. Zpívají ptáci a na střechách okolních domů se odráží zlaté sluneční paprsky? Určitě už cítíte i teplo. A jestli prší? Tak se venku všechno zelená a třpytí duhovými kapkami vody a příroda ještě víc září.

    P.S. Věnujte při rozloučení svým blízkým ještě 3 sekundy navíc a popřejte jim krásný den. Třeba když děti vystupují z auta před školou, nebo když se loučíte s drahou polovičkou při odchodu z domu. Uděláte jim radost a i vás samotné přání zahřeje.

    Přeji vám krásný den!