Přechodem jednoho z posledních srpnových týdnů do dalšího skončilo léto a my již plně můžeme vnímat rozbíhající se podzim. Asi i proto, že jsem podzimní znamení, mám tohle roční období nejraději. Stále krásně svítí slunce, ovšem už ne tak žhavě žlutě, ale s jemně bílým nádechem, a příjemně, tak akorát hřeje. Stromy jsou obalené nejrůznějšími plody, naježenými kaštany, rudými jeřabinami, voňavými jablky a hruškami.
A krok za krokem, s návratem dětí do školy a koncem dovolených, akčních zájezdů a výletů, se rytmus našeho života stává pravidelnějším.
Postupně zjistíme, že po ránu nebo k večeru už se cítíme lépe tepleji oblečení, začnou se zkracovat dny, objeví se první mlhy, lehký déšť, šedivá obloha. Příroda se chystá k odpočinku. A i pro nás je to znamením, že můžeme lehce zpomalit. Z plného letního slunce, aktivit v plném pohybu a nepřeberného množství právě uzrálé úrody jsme načerpali dostatek všech potřebných vitamínů, vytvořili si energetické zásoby, dostatečně protáhli tělo. A tak, jako opadá listí ze stromů a zhnědne tráva na loukách, máme i my příležitost naladit se více na sebe, na své vnitřní pocity. Naslouchejme svému tělu a udělejme třeba přestávku v pravidelném cvičení, kondiční běh klidně nahraďme pohodovou procházkou. V neděli odpoledne si můžeme sednout ke knížce nebo s dětmi hrát stolní hry. Všechno má svůj význam, i střídající se období akce, zpomalení, odpočinku.
A právě i v momentálně znovu přituhujících opatřeních, kdy nevíme dne ani hodiny, zda se naše děti budou dál moct stýkat se svými vrstevníky a kamarády, my se účastnit a radovat ze společných setkání a oslav, můžeme celou situaci pojmout jako prostor k péči o sebe, o svou rodinu. Je naším rozhodnutím, jestli budeme dávat prostor hrůzným titulkům ve zprávách, které vyvolávají strach a tím oslabují naši imunitu a pocit pohody, zda se necháme otrávit opatřeními, dávat této pandemii „sílu“. Opravdu totiž platí, že na co myslíme, to živíme, tomu dáváme energii. Raději pojďme udržovat kontakt s našimi nejbližšími, i třeba jen prostřednictvím telefonu nebo sociálních sítí, pojďme si povídat s dětmi večer před spaním, vychutnat si možnost, nemuset neustále spěchat a mít na své blízké a na sebe čas. Přeji vám příjemné vplutí do klidu podzimních dní a krásné chvíle strávené s těmi nejmilejšími.
Znáte tu situaci, kdy si říkáte: Tohle už znám, tohle se mi už přeci stalo! A protože vím, že z toho nic dobrého nebylo, dám si pozor a příště už se mi to nestane.
Jenže ejhle, situace se vynořila náhle, bez varování, nic vás na ni nemohlo připravit a je to tu zas. Opět stejná reakce. Ta „nesprávná“. Proč se to děje? Proč, i když víme, že nám to nesvědčí, jednáme stejně? Protože náš mozek má rád věci, které už zná, protože chce být „první“, kdo nabídne řešení, kdo do neznámé dosadí známou proměnnou. Proto, i když víme, že bychom takto reagovat neměli, často právě tak zareagujeme.
Velmi typicky se tento jev ukazuje ve vztazích. Vaše známá, nebo dobrá kamarádka ví, že si přitahuje určitý typ protějšku. A partnerství probíhá podle podobného scénáře a po nějaké době skončí rozchodem. Kamarádka se pevně rozhodne, něco s tím udělat. Při seznamování s potencionálním partnerem se velice soustředí na to, aby včas odhalila slabá místa, vystupování, určité chování, které by mohlo naznačovat, že to „nebude ten pravý“. To už má ale na očích růžové brýle a dlouho jasně nevidí, neslyší. Až poté, co síla zamilovanosti opadne, začne zjišťovat nevyhnutelné. Že je její partner opět v něčem podobný těm předchozím.
Základem u takového opakovaného chování je, zjistit, na čem je reakce založena. Na jakém nastavení nebo vzorci. Konkrétně u orientace na podobné partnery u žen jde velmi často o podobnost s otcem. Podvědomě totiž hledáme muže, který se našemu otci podobá, ať v dobrém či zlém. Navíc je velká pravděpodobnost, že právě tehdy, když váš vztah s otcem byl komplikovaný, budete právě takový typ muže hledat. Ať už proto, že Vás jeho výchova velmi ovlivnila, nedokážete bez takového vlivu být a jde tedy o vlastní vnitřní nejistotu, nebo proto, že máte potřebu si s „tátou“ vztah dořešit. Ti, kdo se intenzivně zabývají hledáním své zdravé cesty a pochopili, že naši rodiče se vždy v dané situaci snažili dělat to nejlepší a jiné řešení neznali, mohou brzy tento poznatek odhalit a vědomě si toto téma zpracovat.
Důležitá je upřímnost, a to upřímnost vůči sobě. Zamyslet se nad sebou a otevřeně si říct, co je základem toho či onoho chování. Zaposlouchat se do svých emocí. Jako vodní složka naší podvědomé výbavy mají plynout, proudit naším nitrem a sdělovat nám informace k tomu, co a proč cítíme. Pokud jejich vzkaz rozluštíme, právě nasloucháním a přijímáním jejich zpráv, ocitáme se ve stadiu uvědomění si mnohých z našich vnitřních konfliktů, naší nerovnováhy. A při propojení s dalšími našimi vnitřními složkami, například vzdušnou intelektuální, se kterou podvědomé informace dokážeme uchopit, jsme na nejlepší cestě je účinným způsobem vyřešit, vyčistit, opravit. Jestliže jsou ale tito emoční poslové zatlačeni do pozadí, do nitra, mohou se projevit přílišnou intenzitou a my pak například vybuchneme nebo naopak propadneme hluboké melancholii. Je to jako se skutečným vodním tokem: pokud ho zahradíme, zasypeme, nahromadí se a silou se někde prodere na povrch. Pokud ovšem potok nebo řeka plynou klidně svým korytem, vnímáme pohodu a radost z jejich blyštivé hladiny, která odráží veselá světelná zrcátka, z rozmanitého života, který se pod hladinou odehrává, z čerstvé vůně vystřikujících kapek vody – právě tak rozmanitě a plně potom žijeme s našimi přijatými emocemi i my. Tehdy totiž rozumíme nejhlubší řeči své duše.
Léto v plném proudu. Zářivé, zlaté sluneční paprsky, blyštivé kapky osvěžujícího deště, lesíky, hřiště, koupaliště plné lidí, dětí, rodin. Barevná trička, šaty, kraťasy. Blonďaté, hnědé, zrzavé, ale i zářící růžové, fialové, modré vlasy. Je léto, tak proč neosvěžit svůj vzhled letními barvami!
Kolik je různých barev ve vlasech, tolik a ještě víc je různých povah lidí. Pro někoho představuje barva vlasů letní dobrodružství. Pro jiného vyjádření svého stylu. Spolu se známým příslovím, že šaty dělají člověka, doplňujeme toho svého člověka vlastní vlasovou kreací. Oblečení jako takové můžeme vyměnit, nahradit, kdežto vlasy jsou naší součástí. A tak je upravujeme, stříháme do nejrůznějších tvarů, odvažujeme se do nových, neotřelých barev, podle svého přání, podle toho, jak se cítíme, co chceme vyjádřit.
Protože každý z nás je jiný, jedinečný. Každý z nás je něčím výjimečný. Krása rozmanitosti lidských povah spočívá právě v různorodosti.
Je velmi pozitivní, že dnes stále více z nás opouští jistou uniformitu minulých let a desetiletí a více se zajímáme o duchovní stránku, smysl všeho kolem nás. Začínáme i více chápat, jak úžasné je, že se od sebe lišíme. Starší generace velmi dobře znají srovnávání: „Podívej, sousedovic Karolínka, ta má samé jedničky, tak proč je nemůžeš mít ty?“ Nebo: „Já byl nejlepší počtář ve třídě, tak budeš taky!“ Je pochopitelné, že mnoho rodičů si z vlastního zklamání, že například z finančních důvodů nemohli dosáhnout svého snu a vystudovat nebo se vrcholově věnovat sportu, přejí pro své děti to nejlepší a představují si pro ně úspěchy a vyznamenání, kterých oni dosáhnout nemohli. Nebo jsou znejistěni názorem, že když jejich dítě nebude natolik dobré, jako ostatní, bude považováno za méně významné.
Je však zjištěno, že děti se již rodí s 5 až 7 vlohami, které mohou být různého zaměření. Během vyrůstání a rozvoje dětí se může projevit jen jedna, dvě, podnícené například prostředím. Jisté ale je, že další vrozené vlohy v dítěti stále dřímají. A tak se může stát, že se projeví třeba až v dospívání. Tehdy je pak mladý člověk sám natolik nadšený právě objeveným talentem nebo potěšením, které přináší, že se opravdu vrhne do rozvíjení tohoto svého daru. A tehdy je pro jeho rozvoj nejlepší okamžik. Protože když člověk sám doopravdy ví, co chce, jde si za svým cílem a opravdu se jeho dosažení věnuje. Pokud se určitý absolutní, jednoznačný talent neprojeví již v útlém věku, kdy je pak vhodné ho svými rodičovskými zkušenostmi dobře vést, je pak zlatou střední cestou nechat děti vyzkoušet více činností, což umožní odhalit, jak se při jaké aktivitě cítí. Když je zřejmé, že jim vybraný obor nevyhovuje nebo v něm prostě i přes očekávání nejsou tolik dobré, je pro dětskou duši velmi náročné v takové činnosti pokračovat.
Na tom celém je krásné, že téměř každý rodič považuje své děti za výjimečné a báječné. A mají pravdu. Všechny děti jsou báječné a výjimečné, právě tím, jaké jsou, svou vlastní osobností. Když dáme na svou intuici a nepodlehneme srovnávání s ostatními, když jim v rámci rozumných hranic poskytneme dostatek důvěry v jejich schopnosti, když budeme podporovat jejich ducha, vize a představy, trpělivě a s láskou jim budeme vysvětlovat a vést je, jejich směrem, vyrostou z nich krásní, milí, sebevědomí mladí lidé, úspěšní ve svém oboru. Takoví, kteří za námi vždy rádi přijdou, rádi si s námi popovídají a zavzpomínají, třeba právě na to, jak ten tenis pro ně opravdu nebyl, když jim míček snad schválně neustále skákal mimo veškeré bílé čáry. A s radostí se pochlubí úspěšným projektem v práci, která je baví.
I moje dcera má zářivě barevné vlasy. Ovšem ne proto, že je léto, ale jako vyjádření její kreativity a osobnosti. Což souvisí také s tím, že již od třetí třídy říká, že bude malířkou. Nyní nastupuje na uměleckou školu a barvy, plátna, uhly, plakáty a čtvrtky zcela okupují její pokoj. Přesně ví, čeho chce dosáhnout a za čím si jde. Od malička je svá, od malička je jedinečná, báječná. A já děkuji své intuici za to, že mi pomohla překonat moje počáteční generační srovnávací tendence, uvolnit se a podporovat její dar.
Třeba, že se pro ty, které nejvíc milujeme, nejvíc trápíme, například své děti. Nebo, že bychom se měli líbit nejvíc sami sobě, ale chceme se líbit především druhým. A také se může stát, že práce, která nás baví a je naším koníčkem, se stane doslova peklem. O tom je dnešní povídání. O syndromu vyhoření.
Oblíbeným motivačním motem současnosti je: Dělej práci, kterou máš rád, která tě naplňuje, udělej ze své záliby svůj job! Vydělávej si tím, co tě baví a máš vyhráno! Jistě, zní to hezky. A spoustě lidí se to daří. Ovšem to často vede tomu, že si neumí říct: Dost! Tolik zakázek už stačí, už nebudu brát další.
Ale radost z naplňující práce, styl, který si člověk již za léta vytříbil, dobrý pocit po poděkování zákazníka za dobře odvedenou práci, to všechno jakoby říkalo: Ještě, další zakázky, další práci!
A tak se stane, že práce, která je pro nás opravdu zábavou, nás začíná vyčerpávat. Že zakázek neustále přibývá, den co den opravdu obrovská kupa. Že seznam úkolů se často stává delší než dětská přání o dárky k Vánocům. Že když usedáme k počítači a prohlédneme si denní rozpis, pociťujeme úzkost, stres, únavu. S dalšími dny přeplněnými „fajn“ prací se pak dostavuje určitá apatie. Už se ani nedíváme na hodiny, protože čas už neexistuje. Den za dnem se ztrácí v jedné slité šmouze.
Zda člověk pracuje sám na sebe, nebo chodí do zaměstnání, nemusí hrát takovou roli. Vždy je třeba mít určitou disciplínu, je třeba umět si denní rozvrh nastavit a vše dobře naplánovat. Práce z domova mi vyhovovala především kvůli dětem, protože jsem mohla s nimi jezdit na kroužky nebo psát domácí úkoly, večer před spaním je po popovídání uložit a pak jít znovu pokračovat v práci. Jisté ale je, že práce sama na sebe zvyšovala mou disciplínu, mé přesvědčení, že lelkování není dovoleno. Navíc jsem si myslela, že moje produktivita, kdy všechno bravurně a rychle zvládám, pilně překládám, že neposedím, neustále něco přerovnávám, vyrábím, vařím, uklízím, že je to dobrá vlastnost, že jsem úžasně výkonná. Měla jsem se přesvědčit, že tomu tak úplně není.
Ještě na začátku tohoto pomalu, ale jistě nastávajícího letargického stavu jsem se s pozitivitou sobě vlastní pokoušela o vtip: „V pondělí ve dvanáct kouknu na hodiny, abych věděla, kolik že je, a když se kouknu podruhé, je pátek o půlnoci.“ Že nastává víkend, byla naprosto nepodstatná informace. Co je to víkend? Další dny zaplněné prací. Postupně jsem se přistihovala, že pracuji jako robot. Že jen díky „grifu“, vypěstovanému za léta v oboru, zkušenosti, plnému využívání počítačových funkcí a svých promyšlených triků k vyšší efektivitě a kontrole nedělám chyby a odvádím stále výbornou práci. Jenže únava přibývala. Nejen, že jsem čím dál častěji usedala k počítači s nechutí, nevyspalá, s minimální energií, také jsem občas „nestihla“ nakoupit, nevyřídila potřebné záležitosti. A jednoho večera jsem se vyčerpaně zhroutila do sedačky v obýváku a na otázku, co bude k večeři, jsem neměla odpověď. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: „Co se to děje? Takhle to dál nejde.“ Právě jsem se dívala do očí syndromu vyhoření.
Za to, že jsem nevyhořela úplně, ale dostala se jen na hranu, děkuji svému tělu. Protože i v nejnapjatějších a časově nejnáročnějších chvílích jsem občas odešla na procházku, zavřela se s dcerou v pokoji a povídala si s ní, sedla si na terasu a jen vnímala zpěv ptáků a šumění větru ve větvích. Něco uvnitř mi sice úplně slabým hláskem, ale neodbytně říkalo, co potřebuji. Navíc k tomuto momentu došlo právě v době, kdy jsme se s partnerem ukončovali naše „patchworkové soužití“ a to vedlo k částečnému uvolnění stresu a nepohody. Tento vztyčený prst pro mě byl impulzem, abych začala své tělo ještě víc poslouchat. Tělo totiž ví, umí si říct, co potřebuje, co je pro nás důležité. Přestala jsem brát tolik zakázek, častěji jsem chodila do přírody, ať už sama nebo s dětmi, lehce cvičila jógu, a to především cviky, u kterých jsem se cítila dobře. Začala jsem opět číst, zabývat se osobním rozvojem. A málem se stala Šípkovou Růženkou, protože jsem hodně, opravdu hodně spala. Nechala jsem se vést svým tělem, tomu, co jsem cítila, že mám dělat a díky čemu se mi ulevuje. Poté jsem nastoupila do školy koučů a po svém úplném prozření, po odhalení, jak je možné pomoct každému, kdo se na podobné scestí dostal, jsem se ze soudní tlumočnice a překladatelky stala koučkou.
Dnes už vím, že jedním z důvodů syndromu vyhoření, je neumět si nastavovat hranice. Nejen vůči druhým, například partnerovi, ale i vůči sobě samým. A také to, že hodnota člověka se neposuzuje podle jeho výkonu. Určitá výkonnost sice není k zahození, ale „odsud-potud“. Všeho s mírou. Důležité je, myslet na sebe, poslouchat svou intuici, vnitřní hlas těla a umět i odpočívat, načerpávat energii při klidových činnostech, radovat se z každodenních maličkostí. Tím vším si totiž také dáváme najevo, jak se máme rádi, jak jsme pro sebe důležití. Protože důležití a hodnotní jsme i tehdy, když odpočíváme pod slunečníkem. A vše se pak odráží na našem okolí. Určitě jste to také už slyšeli – když je spokojená máma, jsou spokojené děti a je spokojená rodina.
Taky jste si všimli, že k vám knihy často „přijdou“, když je máte číst, nebo když se zabýváte určitým tématem? U mě už je to téměř pravidlem.
Stejně jako teď, s poslední „oddechovkou“, knížkou od Liane Moriarty „Úplně cizí lidé“. Nebudu moc prozrazovat, recenzí je na internetu dost, ale tématem je transformace osobnosti, očista ducha i těla a nový, uvědomělý život. V autorčině podání opět s napínavou zápletkou, vtipem a ironií, a přesto s mistrně hlubokým vhledem do života a povah lidí.
Autorka si znovu výborně vybrala oblast, která je již dlouho v popředí zájmu. A její trend narůstá ještě víc i nyní, po všech bezpečnostních a zdravotních opatřeních, kdy jsme trávili většinu času se svými blízkými, kdy se v mnoha vztazích projevilo, jak stabilní jsou nebo nejsou, jak spolu dokážeme komunikovat. Jde o oblast našeho názoru na podstatu života, o to, jaké máme duchovní principy, jaká je naše vztahová a emoční vyspělost, jak si uvědomujeme kolektivní vědomí. Někdo se tak zajímá o zdravou stravu a pozitivní myšlení, jiný o buddhismus nebo kvantovou fyziku, další se zabývá vlivy společnosti na životní prostředí. A spousta z nás se třeba jen raduje z přítomného okamžiku.
I drobné vědomé změny v myšlení zmůžou hodně. Stačí, když se zaměříme na laskavost, sdílenou radost, toleranci. Když se budeme radovat z maličkostí a ráno odcházet z domu s úsměvem. Hezké, radostné myšlenky nám zvednou náladu, přispějí svými vyššími vibracemi k pozitivnímu kolektivnímu vědomí.
Užívejme si tedy radost, pohodu, krásu a sílu okamžiku! Třeba z dobrého oběda, kávy o přestávce, procházky s partnerem po práci, přečtení pohádky dětem před usnutím, z krásně rozkvetlé zahrady. Stačí se rozhlédnout a vychutnávat si dění kolem nás. I ten dnešní déšť, díky kterému se příroda zase krásně očistí a zazelená.
P.S. Knížky Liane Moriarty sbírám, protože je fakt můžu. K blížící se době zasloužených dovolených určitě doporučuji, přibalit si některou s sebou. Já osobně mám nejradši „Na co Alice zapomněla“, i když celosvětově výborně hodnocené tituly „Sedmilhářky“ nebo „Manželovo tajemství“ také stojí za to 🙂
Když jsem pro vás připravovala motivační karty (jsou ke stažení na úvodní stránce) a probírala se různými citáty, překvapilo mě, jak staré už je přesvědčení, že jsi to, na co myslíš. Nebo, že svými myšlenkami vytváříme svůj život. První zmínky pochází už od starých řeckých učenců. Tuto moudrost údajně pronesl i Buddha.
Jak to tedy je s tím, že si realitu tvoříme takovou, jak na ni myslíme? Tím nejdůležitějším je podle mě náboj, který naše myšlenky mají. Když jsou kladné, působí prostě příjemněji, celkově nás uvolňují. Vidět věci lépe takto účinkuje. Jedna moje kamarádka mi vyprávěla, že když jde do práce v den, kdy zrovna nepanuje nejlepší atmosféra, říká si: „Dnes nebudu negativní.“ Sama ale přiznává, že ne vždy se jí to daří. Věřím, že její odhodlání kazí samotné slovo „negativní“. Když se totiž řekne: „Dnes budu v pohodě“, ihned nás to naladí na výrazně veselejší vlnu. Náš mozek má obecně raději příjemné věci a ty si lépe zapamatovává. Takže si spíš zapamatuje „v pohodě“, než „ne negativní“. A pokud jsme dobře naladěni, reagujeme lehčeji, naše rozhodnutí jsou snadnější, míváme lepší a méně komplikované nápady. Srovnání nám poskytne i ono známé „poloprázdná/napůl plná láhev“. Ano, konkrétně tímto příměrem se rozlišují optimisté od pesimistů, ovšem určitě je lepší myslet na napůl plnou láhev, kdy vím, že se ještě můžu z poloviny napít a ne být otrávená, že za chvíli voda dojde. Některé argumenty proti tomuto názoru říkají, že když je člověk připravený na neúspěch, nebo nepříjemné vyústění nějaké situace, je pak hezčí být překvapený, že to vlastně dobře dopadlo. Ale nepříjemný pocit, napětí, které pak dotyčný zažívá, když se opravdu bojí o výsledek, nadělá víc škody než užitku z radosti poté. V případě poloprázdné láhve jsem přesvědčená, že mrzuté očekávání, kdy voda skutečně dojde a už nebude ani kapka, úplně zkazí požitek z její chuti a třeba z celé situace.
Vědecké výzkumy opravdu potvrzují, že zdravé pozitivní přemýšlení člověku prospívá a přináší víc radosti a lehkosti. Píši zdravé, protože nic se nemá přehánět. Umíme přeci odhadnout, co je opravdu reálné a co už je možná jen zbožným přáním. V napůl plné lahvi je ještě dost k napití na zahnání aktuálního pocitu žízně, na další cestu například na výletě si ale už pak koupím láhev novou. Úplně plnou 🙂
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na zemi?“
Určitě všichni tuto pohádku známe. A rovněž i víme, co zrcadlo odpoví. Ano, ta, která se do něho dívá, je nejkrásnější na zemi. A je to pravdivá odpověď! Je totiž zcela zdravé, že ten, kdo se do zrcadla dívá, by se měl cítit jako nejkrásnější na zemi. Zrcadlo jako takové, v koupelně nebo v předsíni, nám ovšem neodpoví. Jsou tu ale jiná zrcadla, která nám mohou velmi dobře ukázat, jak krásní nebo hodnotní si připadáme. Jsou to naši partneři, naše děti, lidé v našem okolí.
Co to tedy vlastně znamená, že je někdo naše zrcadlo? Svým způsobem nám trochu napoví známé rčení „Podle sebe soudím tebe“. Když se nám například na našem partnerovi něco líbí, je to i kvalita, kterou máme my sami, jen jsme ji třeba ještě úplně nerozvinuli. Díky tomu také máme kolem sebe ty správné, pravé přátele, které nás svými pro nás příjemnými vlastnostmi podporují v našem růstu. Na druhou stranu, pokud nás partner něčím rozladil nebo třeba i rozčílil, jednalo se o nějaké naše vnitřní nastavení. Určité negativní přesvědčení, které máme my sami, a kterým bychom se měli zabývat. Tuto skutečnost si ovšem nemusíme vůbec uvědomovat, protože jde často o podvědomé pravdy nebo vzorce. Pokud se tedy stane, že nás někdo rozladil, je dobré se zamyslet nad tím, proč nám tato situace takzvaně „zkazila náladu“ a čeho se to přesně týká. Přitom je důležité, nakolik umíme být sami k sobě pravdiví, abychom si své téma uvědomili, přijali a zpracovali. Opačně pak platí, že pokud nás někdo upozorňuje na něco, co mu na nás vadí, chce, abychom to na sobě změnili, je to jeho záležitost, s námi to nesouvisí. V tu chvíli jsme zrcadlem my jemu.
Poznávání a zpracovávání vlastních témat pak velkou měrou závisí na naší vyspělosti, na tom, zda a jak umíme přijmout své pocity a tím odpovědnost za svůj život. Zda jsme ochotni pracovat na sobě, místo abychom hledali vysvětlení v okolí, nebo obviňovali druhé. Tak potom máme prostor a zdravou, pozitivní energii k vytváření radostných a šťastných vztahů. A na závěr – je dobré vzít na vědomí, že těmi nejpravdivějšími zrcadly jsou naše děti 🙂
Často se dnes dočítáme o tom, jak máme neustále myslet pozitivně. A stále a stále pozitivně! Pořád se jen smát! Mít věčně dobrou náladu! Jsem toho názoru, že pozitivní přemýšlení je určitě lepší, než si malovat čerty na zeď. A to v tom smyslu, že představa negativních scénářů nám mnohdy může přivodit například přílišný strach, nejistotu, může nás svazovat. Ovšem myslet pozitivně stále a každou minutu také není reálné. Člověk není stroj, naprogramovaný jen k tomu, aby byl pouze šťastný. V životě prožíváme také negativní emoce. Občas dostaneme vztek, někdy jsme smutní, jindy cítíme bezmoc. Navíc při neustálých pozitivních představách může dojít k tomu, že si vytvoříme přílišná očekávání, budeme se nezdravě upínat na to, že všechno přece musí dopadnout dobře, když jsme mysleli pozitivně! O to větší je pak naše zklamání. Někdy to může vést k velmi nepříjemnému propadu nálady.
Ideální je zůstat někde ve středu. Východní filozofie v této souvislosti mluví o místu Zen. Není to statický bod úplně uprostřed. Jde o určité rozmezí, oblast kousek od středu na každou stranu. Prostor, kde je i tak možné manévrovat, mít jistou volnost na zpracovávání podnětů z okolí a vlastní reakce. I negativní emoce jsou totiž pro nás v jistém smyslu důležité. Pokud je jejich intenzita běžná, je jejich úkolem nás chránit. Například strach může signalizovat, že jednání, které máme v plánu, pro nás může být nebezpečné, nebo že na něj ještě nejsme připravení. Také smutek je velmi důležitou emocí, protože „smutněním“ se vyrovnáváme s nepříjemnou situací. Když ale negativní emoce potlačujeme, protože přeci nesmím být vzteklá, nesmím se tvářit smutně, nahromadí se. A pak dojde k výbuchu. K dopadnutí poslední kapky, kdy pohár přeteče. A dopady takové reakce jsou mnohdy o to více nepříjemné. Nechte proto takovou emoci jen tak proběhnout, jen ji pozorujte. Případně zapřemýšlejte, na co vás chtěla upozornit a přijmout ji. A pak přesuňte svou pozornost na to, co vám dělá radost. Máte teď zrovna chuť jít na procházku? Udělejte to! Vždyť stačí i jen 15-20 minut, během kterých se příjemně protáhnete od počítače, uvolníte nohy ztuhlé ze stání v kuchyni u vaření. Zhluboka se nadechnete čerstvého vzduchu, s úsměvem si prohlédnete květiny na zahrádkách. Klidně to spojte s návštěvou obchůdku, protože došlo máslo k zítřejší snídani. Po návratu domů se jistě budete cítit o hodně lépe. Nebo si prostě na chvilku sedněte a přečtěte si další kapitolu rozečtené knihy. Chvíli se jen tak dívejte z okna. Pár minut jen pro vás, jen vašich pár minut. Minut s příjemnými, uklidňujícími pocity. Tyto pocity si vychutnejte, nechte se jimi hřát, nechte se jimi prostupovat. Vybavte si je o hodinu později, vzpomeňte si na ně, užijte si znovu onu pohodu. To je samo o sobě pozitivní. Malými činy během dne se ladíme pozitivně, aniž bychom si to uvědomovali. A v tom je tajemství pozitivity. Takové té akorát, přirozené, nenásilné. Přeji vám co nejvíce pohodových chvilek jen pro sebe!
…a změna je život. Mnohdy právě změna pro nás může být příležitostí zamyslet se, co nám změna může přinést. Obecně lidé změny příliš v lásce nemají, protože často neví, co je čeká. Změny doprovází obava: Jak to bude potom, co bude jinak? Nastane dobré období? Nebo horší? Doufáme v lepší, a ačkoliv známe to známé přísloví, že všechno špatné je k něčemu dobré, do horšího se nám nechce. Máme dojem, že se nám situace nejprve nebude zdát příjemná. Jistě, opravdu to tak může být. A to proto, že se nám nechce vystoupit z toho, co známe, z naší pohodové zóny. Mozek jako takový totiž rád pracuje s představami, které zná, jako velmi výkonná procesní jednotka se snaží situaci ihned analyzovat a podávat návrhy, co že se to děje, co že to vidíme. Stalo se vám už například tohle? Vracíte se v podvečer domů a při odemykání koutkem oka zaznamenáte pohyb. Pohlédnete tím směrem. Vaše první myšlenka je: Někdo tam je! Já se bojím! Po chvilce ale zjistíte, že se jen v lehkém vánku pohupuje větvička keře, která v první chvíli vypadala jako postava. Takhle se totiž mozek snaží ihned nabídnout vysvětlení, připravit vás na nastávající okamžik. Stejně tak, když máte například v plánu, vyjet si s dětmi na kole. Protože víte, že se s kolem moc nekamarádíte – což je třeba můj případ 🙂 – nechce se vám, ale říkáte si, budu mít s dětmi nějaký zážitek. A tak po chvíli přemlouvání sednete na kolo a jede se! Po návratu sice cítíte únavu z ušlapaných kilometrů, ale zároveň vnímáte, jak je vám dobře, jak vám čerstvý vzduch a pohyb prospěl, že jste se po cestě opravdu nasmáli. A také máte obrovskou radost, že jste prvotní nechuť překonali! A stejné je to i s dalšími změnami, například těmi životními. Ať už jde třeba o to, ukončit vztah, který nikam nevede, ve kterém se necítíte dobře, nebo změnit zaměstnání, které nám nepřináší radost, ale je pro nás jen zdrojem práce bez chuti, jen kvůli mnohdy nedostatečné, ale alespoň nějakým způsobem jisté odměně.
Dvěma takovými důležitými životními změnami jsem si prošla také, odešla jsem z nefunkčního vztahu, v souvislosti s tím na sobě začala intenzivně pracovat a díky tomu jsem navíc došla ke zjištění, že mě tohle všechno dovedlo k vytoužené, báječné práci. A i když začátky byly náročnější, dnes jsem opravdu ráda, že jsem se k nim odhodlala. Když se nyní ohlédnu, vidím, že to stálo za to, že můj život je nyní spokojenější, klidnější, více naplněný. Proto, pokud cítíte, že je čas na změnu, nebojte se překonat počáteční nechuť, nebo i obavy. Z nějakého důvodu jste se na té křižovatce ocitli a možná je to zrovna ten okamžik, který odstartuje vaši cestu ke šťastnějšímu prožívání života jako takového.
