Byla jednou jedna holčička a ta žila společně s maminkou, tatínkem a mladší sestřičkou. Tatínek holčičku učil, že musí být hodná a slušná, že musí nosit samé jedničky a dělat co nejvíc věcí, které dělají ostatním radost. Holčička zcela důvěřovala svému tatínkovi, milovala ho a samozřejmě si myslela, že je to tak správné. A pokaždé, když přinesla jedničku, tatínek ji pochválil, někdy dokonce pohladil po hlavičce. Když ovšem přinesla horší známku, to se tatínkovi oči zlostně blýskaly a bylo zle. Často přišel trest, nebo s ní tatínek nemluvil. Až při další jedničce nebo splnění domácího úkolu se její tatínek opět usmíval.
A holčička rostla, byla velmi hodná, slušná, nosila téměř samé jedničky a nejvíc ze všeho si přála, aby stále dělala tatínkovi radost. Když vyrostla a našla si manžela, chtěla, aby se také pořád usmíval a dával jí najevo svou lásku. A tak se snažila ze všech sil a byla stále hodná a slušná. Ale čím dál častěji se zdálo, že to nestačí, protože její manžel býval nespokojený a dokonce někdy hrubý. Vše pokračovalo, i když se narodily dvě krásné děti. Holčička se snažila o to víc, aby vše předpisově zvládala. Péči o děti, o domácnost, o manžela. Ovšem atmosféra v jejich domově čím dál více houstla. A i děti bývaly napjaté a nejisté. Holčička si po nějakém čase uvědomila, že je jí s dětmi doma nejlépe, když manžel odjede. A on odjížděl často, byl to velice důležitý a pracovitý muž, který měl spoustu práce na mnoha místech na světě. Když pak jeho důležitá práce ve světě skončila a přijal práci v důležité firmě ve městě, vypadalo to, že by mohlo být lépe, když bude rodina každý den pohromadě.
Ale opak byl pravdou. Atmosféra doma byla stále nepříjemnější. Holčička už si nevěděla rady. Vždyť je přeci tak hodná a slušná a zvládá vše, co se po ní chce? Často také přemýšlela nad tím, proč nedokáže manželovi vysvětlit svůj postoj, proč si nedokáže prosadit svou? Začala se proto ještě více věnovat hledání odpovědí na své otázky, na to, co dělá špatně. Začínala si uvědomovat, že to nějak souvisí s tím, jaká je, s tím, že si její tatínek vždy přál, aby byla hodná holčička. Proč to tedy manžel neocení? A partner je přeci naše zrcadlo, takže když je empatická a příjemná, proč on je nerudný a často nespokojený? Při hledání odpovědí na své otázky hovořila jednou s jedním moudrým člověkem. Povzdechla si: „Když on je na mě ošklivý!“.
A moudrý člověk jí odpověděl: „Děje se ti, holčičko, to, co dovolíš.“
„Co prosím?“, nechápala holčička. „Já přeci nechci, aby na mě byl ošklivý, aby si mě nevážil, byl na mě hrubý!“ A v zamyšlení odešla domů a přemýšlela. A pak to holčička pochopila. Ano, je to tak, manžel jde až tam, kam ho pustí. Zdravé je, že pokud se jí něco nelíbí, řekne to. Zdravé je, umět si vymezit své hranice. Vyjádřit, co už je příliš, kdy už se necítí dobře. To je ono! Holčička se radovala, měla pocit, že vyřešila největší hádanku svého života.
A tak své nové poznání začala používat, krůček po krůčku zkoušela měnit své jednání. Vůči manželovi, lidem ve svém okolí. Tím se jejich společné cesty začaly postupně rozcházet. Nevyhnutelně došlo k těžké zkoušce, k náročnému rozchodu a následnému rozvodu s manželem. A holčička si po této zkušenosti umínila, že už si dá pozor, aby s příštím partnerem hned od začátku neudělala stejnou chybu. A jak se jí to podařilo? To už je jiný příběh.
Tato pohádka stručně popisuje mé dětství. S podobným zážitkem je možné se s určitými obměnami setkat kolem nás, mezi přáteli nebo v bližší či širší rodině. Někdo ke svému poznání dojde dříve, někomu hledání odpovědí trvá déle. Důležité je, najít sám sebe, vědět, kdy se cítím dobře a kdy už ne, kde je má hranice. Někdy je třeba požádat o pomoc kouče, terapeuta, psychologa a najít svá nastavení, vzniklá působením výchovy a prostředí. Po jejich uzdravení je možné se přiblížit více svému vnitřnímu já a díky souladu se sebou samým prožívat svůj život naplno, s radostí a láskou.
Další části mého příběhu: