Téma sebelásky je jedním z nejdůležitějších pro osobní pohodu a spokojenost. Mluví se o ní stále častěji, stejně jako o faktu, že když má člověk dostatečně rád sám sebe, vrací se mu láska i od okolí. V podstatě se zde projevuje zrcadlení ve vztahu s lidmi okolo nás – to, jak máme rádi sami sebe, nám okolí ukazuje svým chováním vůči nám, zrcadlí nám náš vnitřní postoj.
Výroky, o kterých se zmiňuji v této sérii příspěvků, jsem dříve říkávala a měla je vždy velmi dobře odůvodněné. Jenže logika není silnější než emoce – a ty ohlašovaly, že něco není zcela zdravé. Jejich poselství totiž říká, že se jedná o nízkou sebelásku. Toto téma řeší rovněž některé mé klientky a dnešní výrok jsem si vypůjčila od jedné z nich.
„Zákusky a delikatesy jsou pro mě společenská záležitost, kupuji je jenom, když má přijít návštěva nebo na oslavu!“
Zní to opět velmi logicky. Zákusky nebo třeba chlebíčky jsou přeci něco extra, ty se kupují pouze pro zvláštní příležitosti. Nesluší se, dát si je jen tak. Otázka je: Proč? Jak to, že si člověk nemůže jen tak něco dopřát? Velkou roli zde hraje výchova. Člověk si nesmí příliš vyskakovat, nesmí vybočovat, povyšovat se. Starší generace toto ve velké míře zažívaly v souvislosti s přísnou výchovou ve stylu „musíš být hodná holka / hodný kluk“. Jistou roli také hrál režim a společenské postavení. Jenže doba se mění. Lidé se více zajímají o své duševní záležitosti a naplněný život. Stále více z nás zjišťuje, jak je důležité mít se rád. V médiích jsou v této souvislosti častěji také publikovány úvahy o rozdílu mezi sobectvím a láskou k sobě samému. Krásně to vystihuje tato myšlenka:
„Žít tak, jak sám chci, neznamená že jsem sobec. Sobec podle sebe nutí žít ostatní.“
Myslím, že je to velmi jasné vysvětlení. Dát si něco dobrého (a třeba i kupovaného, drahého) neznamená, že jsem sobec, protože za sebe utrácím. Je zcela v pořádku, když půjdu a tu dobrotu si koupím a pak si ji naplno vychutnám. Dávám tím totiž najevo, že se má ráda a dovolím si něco dopřát. Že jsem pro sebe důležitá a že si dělám radost. Protože když mám radost, vyzařuji ji kolem sebe a tak ji předávám. Cítím se dobře a dělám radost i ostatním.
Někdo může namítnout, že možná za sebe utrácím příliš, protože si to vždycky zdůvodním tím, že to dělám pro sebe. I v tom je ale jedna drobná nuance. Přílišná potřeba dělat si radost věcmi a nakupovat například, když jsem smutná nebo nešťastná, když si kupuji zákusky dvakrát v týdnu, poukazuje na vnitřní nejistotu, nestabilitu v sobě samé. Nakupování pak slouží jako náhražka, jako pokus o to, stabilitu získat. Opak je ale pravdou. Pokud nejsem stabilní v sobě, žádné vnější zdroje mi nepomohou. Znovu se dostávám k tomu, že je důležité mít se ráda taková, jaká jsem a to mi poskytne pocit jistoty. Taková jaká jsem, smím být, mohu být, taková jsem jedinečná a svá. Takto jsem sama v sobě dostatečně silná a stabilní. A když dostanu chuť, půjdu si koupit pořádně velký větrník. Pochutnám si a budu se cítit fajn. A budu se bez výčitek usmívat na své blízké a oni se pak budou usmívat také.
Tak jakou delikatesu si dnes dáte? 🙂
Přeji všem krásný den plný úsměvů!
Další příspěvky k tomuto tématu:
