Nedávno jsem četla zajímavou polemiku na téma rozrůstajících se služeb v oblasti koučování, mentoringu, terapií a programů pro rozvoj osobnosti. Článek rozebíral často prezentovaný názor, že stačí myslet pozitivně, pořád se usmívat, nepřipouštět si „negativní” emoce, neustále se ladit na to, že se nám do všeho chce, že máme dělat jen to, co nás baví, a když nás to nebaví, tak to prostě nedělat. Tomu oponovaly výroky o odhodlání, schopnosti postavit se nepohodlí, radosti ze zvládnutých výzev.

Osobně rovněž nesouhlasím s onou zobecněnou základní myšlenkou. Život je plný nejrozličnějších zážitků, ale určitě ne jen těch, které bychom dělali vyloženě s radostí, do kterých se nemusíme přemlouvat, s možností činit jen a stále hezké věci. Každodenní události, zvyklosti, akce zahrnují velké množství situací, kdy překonáváme svůj komfort, svou nechuť. Tady by se mohla nabízet úvaha, že když ale přece děláme něco, do čeho se nám nechce, máme se málo rádi. Proč se musím do něčeho nutit? Tady je však rozdíl v nucení se do něčeho, co nám dlouhodobě nepřináší užitek, v čem nám dlouhodobě není dobře, např. v nezdravém vztahu, oproti nucení se do akce, která nám ale ve velmi krátké době přinese užitek.

Já sama například často překonávám jistou dávku pohodlnosti, když se mi nechce jít na pravidelnou taneční hodinu, nebo na každodenní kondiční procházku. Už jsem pochopila, že argumenty, že dnes je přeci ošklivě, nebo že se mi dnes prostě nechce, vše jen zhoršují. A protože vím, že k tomu mám sklony, naučila jsem se tyhle myšlenky si tolik nepřipouštět. Sice mi prolétne hlavou to staré známe: „Mě se dnes nechce…”, ale nevěnuji tomu pozornost, v určený čas se obléknu do sportovního a vyrážím. Po návratu jsem pokaždé velmi spokojená, mnohdy opravdu šťastná. Hlavou mi běží: „To je dobře, že jsem šla, ten dnešní trénink byl tak příjemný!”

V podstatě se takto učíme a neustále si ověřujeme, že když vystoupíme ze svého pohodlí, zjistíme, že to dokážeme, že dokážeme víc a celé úsilí je korunováno dobrým pocitem z toho, že jsme se nakonec odhodlali, „dokopali”, že jsme to nevzdali. Vždyť i tací, kteří mohou říct, že jejich práce nebo obživa je vlastně jejich koníček, někdy překonávají nepříjemné chvíle, momenty, kdy je třeba něco řešit, vyřizovat, napravovat.

Nastínění toho, že konzultace nejsou jen procházka růžovým sadem, kdy se šťastným úsměvem zamáváme svým starým bolestem a s pocitem osvobození se nadšeně vrhneme do nového života, slýchají i moji klienti. Při objasňování dalšího postupu používám příměr se zadřenou a již dávno zarostlou třískou. Když ji chceme odstranit, je třeba ono místo nejdříve otevřít a rozrýt, což se samozřejmě neobejde bez určité bolesti. Avšak po vyndání třísky se rána začne zacelovat, může začít proces hojení. S Emočními rovnicemi je to stejné. Nacházení a otáčení vzorců, které se nám vytvořily během dětství a dospívání, probíhá stejně. Občas se můžete cítit unavení, můžete mít trochu smutnější náladu. To vše je ale součástí procesu čištění a uzdravování. Navíc, i emoce jako je třeba smutek, je pro nás důležitá, protože nám poskytuje možnost něco pustit, s něčím se rozloučit.

Jsem zastáncem upřímného přístupu. Ano, určitá pozitivita člověku může mnohé usnadnit, vizualizace příjemných situací je součástí procesu nového nastavování, ale také je smysluplné, postavit se občas své nechuti, nepoddat se jisté náročnosti nebo nepohodlí, na své cestě přijmout i očistné, bolestivé momenty, někdy „kousnout do kyselého jablka”. Nepohodlné nebo nepříjemné situace jsou totiž výzvy, které nám po jejich překonání přináší opravdovou radost, více vnitřní síly a dobrého pocitu ze sebe samých.