Správné místo

Štítek: děti

  • Nesnadná to role rodiče

    Když se mi tenkrát v mysli objevila myšlenka, absolvovat Školu koučů Lenky Procházky (Černé), bylo to jako jasné světlo majáku v rozbouřených vodách. Během výuky a tréninku všechno do sebe začalo zapadat, cvak, cvak, cvak, jako puzzle do obrázku. Najednou jsem viděla všechny ty programy z dětství, které mě blokovaly a nedovolovaly mi prožívat přítomnost s lehkostí a vnitřním klidem. Právě v dětském věku vznikne nejvíc takových programů.

    Dnes se ale nechci zamýšlet nad našimi vnitřními programy. Mířím spíš tam, kde vznikají, k výchově.

    Rodičem se stáváme s narozením/osvojením našeho prvního dítěte. Neznamená to ale, že tím už všechno víme a umíme. Procházíme si vývojem stejně, jako se rozvíjí a dospívá naše ratolest nebo ratolesti. Celkově to jako rodiče myslíme dobře, chceme ze svých potomků vychovat slušné, perspektivní jedince. S radostí zmiňuji, že jsou mezi námi i tací, kteří už mají ten dar vnímavého a citlivého rodiče, nebo se opravdu vážně zajímají o to, jak se jím stát a důsledně se připravují. K tomu je možné využít například stále širší nabídku výchovné literatury. Nebo se nabízí, uchýlit se k tomu, co známe z domova, ze své vlastní rodiny.

    I já si touhle fází prošla, hned v úvodu, když byl syn ještě hodně malý. Vlivem různých, i výchovných okolností v mém dětství jsem si u spousty věcí nebyla příliš jistá. A tak jsem měla za to, že když ze mě táta vychoval dobrého, poslušného člověka, je tento způsob správně a budu ho aplikovat také. Plácnutí přes prsty nebo na zadek, trest za neposlušnost či nesplnění úkolu, striktní dojídání jídla na talíři. Netrvalo dlouho a já se přistihla, že se v tom necítím vůbec dobře. Že to přece není o tom, abych dítěti dávala pocítit svou moc. Vnímala jsem, že mi srdce říká něco jiného. Být rodičem je přece něco víc. A to byl začátek mých intuitivních vjemů, jak se s výchovou popasovat. Především jsem si uvědomila, že syn není moje nebo otcova kopie. Má svou vlastní, zatím se rozvíjející osobnost. Později, po narození dcery už jsem to věděla jistě, protože dcerka mi teprve měla ukázat, jaké to je, když je prostě taková, jaká se narodila. A také, že každý z nich je jiný, svůj a že u každého z nich pomáhá jiný přístup. Trochu inspirace jsem načerpala v několika odborných knihách, ale čím dále více jsem si dovolovala nechat se vést instinktem a intuicí.

    Neznamená to, že děti měly „free“ výchovu, že si mohly dělat, co chtěly. Jejich mantinely byly definované jinými podmínkami. Vedli jsme je k samostatnosti, k tomu, aby nesly odpovědnost za svá rozhodnutí (postupně a v situacích, které pro ně nebyly zátěžové). Takže když například syn několikrát přinesl večer do kuchyně krabičku na jídlo až po vyzvání, šel jednoho dne do školy bez svačiny. Spolužáci se vždycky ochotně podělí a spousta jich má dobroty pro tři, ale i tak, po takovém opakovaném zážitku syn pochopil. Nebo když si dcera v raně školním věku vybrala v březnu na procházku do ZOO sukénku, vysoké podkolenky a svou oblíbenou riflovou bundu (ač se jí pravidelně dostávalo poučení o vlivu počasí na osobní pohodu), zjistila záhy, jak se věci mají. A dalších příkladů by bylo 🙂

    Netvrdím, že jsme (byli) perfektními rodiči, že jsme nikdy neudělali chybu. Udělali, ale brali jsme ji jako poučení. Snažili jsme se naše děti nejen chránit, dát jim základy do mezilidských vztahů a chování, ale také vnímat jejich potřeby a projevy, vést je tak, aby chápaly smysl a některé zásady především tak, že je to pro jejich dobro, ne za trest. Dnes už vím, že mi můj instinkt napovídal správně. Správně pro mě a naše děti. Dcera je ještě stále ve věku teenagera. Syn už má nakročeno do vlastní dospělosti, a když přijde na návštěvu a řekne: „To je fajn, že si s tebou můžu takhle popovídat“, je to pro mě ta nejlepší odměna. Stejně, jako když mi dcera k Vánocům namalovala můj portrét a pod něj připsala: „Děkuji za to, jaká jsi maminka!“

    Přeji i Vám co nejvíce souznění a radosti s vašimi dětmi, nedorozumění a chybiček jen tak akorát a vězte, že i tou pubertou se dá dobře proplout – ale to zas někdy jindy!

    Zpět
    na úvod

  • Léto plné barev ve vlasech

    Léto v plném proudu. Zářivé, zlaté sluneční paprsky, blyštivé kapky osvěžujícího deště, lesíky, hřiště, koupaliště plné lidí, dětí, rodin. Barevná trička, šaty, kraťasy. Blonďaté, hnědé, zrzavé, ale i zářící růžové, fialové, modré vlasy. Je léto, tak proč neosvěžit svůj vzhled letními barvami!

    Kolik je různých barev ve vlasech, tolik a ještě víc je různých povah lidí. Pro někoho představuje barva vlasů letní dobrodružství. Pro jiného vyjádření svého stylu. Spolu se známým příslovím, že šaty dělají člověka, doplňujeme toho svého člověka vlastní vlasovou kreací. Oblečení jako takové můžeme vyměnit, nahradit, kdežto vlasy jsou naší součástí. A tak je upravujeme, stříháme do nejrůznějších tvarů, odvažujeme se do nových, neotřelých barev, podle svého přání, podle toho, jak se cítíme, co chceme vyjádřit.

    Protože každý z nás je jiný, jedinečný. Každý z nás je něčím výjimečný. Krása rozmanitosti lidských povah spočívá právě v různorodosti.

    Je velmi pozitivní, že dnes stále více z nás opouští jistou uniformitu minulých let a desetiletí a více se zajímáme o duchovní stránku, smysl všeho kolem nás. Začínáme i více chápat, jak úžasné je, že se od sebe lišíme. Starší generace velmi dobře znají srovnávání: „Podívej, sousedovic Karolínka, ta má samé jedničky, tak proč je nemůžeš mít ty?“ Nebo: „Já byl nejlepší počtář ve třídě, tak budeš taky!“ Je pochopitelné, že mnoho rodičů si z vlastního zklamání, že například z finančních důvodů nemohli dosáhnout svého snu a vystudovat nebo se vrcholově věnovat sportu, přejí pro své děti to nejlepší a představují si pro ně úspěchy a vyznamenání, kterých oni dosáhnout nemohli. Nebo jsou znejistěni názorem, že když jejich dítě nebude natolik dobré, jako ostatní, bude považováno za méně významné.

    Je však zjištěno, že děti se již rodí s 5 až 7 vlohami, které mohou být různého zaměření. Během vyrůstání a rozvoje dětí se může projevit jen jedna, dvě, podnícené například prostředím. Jisté ale je, že další vrozené vlohy v dítěti stále dřímají. A tak se může stát, že se projeví třeba až v dospívání. Tehdy je pak mladý člověk sám natolik nadšený právě objeveným talentem nebo potěšením, které přináší, že se opravdu vrhne do rozvíjení tohoto svého daru. A tehdy je pro jeho rozvoj nejlepší okamžik. Protože když člověk sám doopravdy ví, co chce, jde si za svým cílem a opravdu se jeho dosažení věnuje. Pokud se určitý absolutní, jednoznačný talent neprojeví již v útlém věku, kdy je pak vhodné ho svými rodičovskými zkušenostmi dobře vést, je pak zlatou střední cestou nechat děti vyzkoušet více činností, což umožní odhalit, jak se při jaké aktivitě cítí. Když je zřejmé, že jim vybraný obor nevyhovuje nebo v něm prostě i přes očekávání nejsou tolik dobré, je pro dětskou duši velmi náročné v takové činnosti pokračovat.

    Na tom celém je krásné, že téměř každý rodič považuje své děti za výjimečné a báječné. A mají pravdu. Všechny děti jsou báječné a výjimečné, právě tím, jaké jsou, svou vlastní osobností. Když dáme na svou intuici a nepodlehneme srovnávání s ostatními, když jim v rámci rozumných hranic poskytneme dostatek důvěry v jejich schopnosti, když budeme podporovat jejich ducha, vize a představy, trpělivě a s láskou jim budeme vysvětlovat a vést je, jejich směrem, vyrostou z nich krásní, milí, sebevědomí mladí lidé, úspěšní ve svém oboru. Takoví, kteří za námi vždy rádi přijdou, rádi si s námi popovídají a zavzpomínají, třeba právě na to, jak ten tenis pro ně opravdu nebyl, když jim míček snad schválně neustále skákal mimo veškeré bílé čáry. A s radostí se pochlubí úspěšným projektem v práci, která je baví.

    I moje dcera má zářivě barevné vlasy. Ovšem ne proto, že je léto, ale jako vyjádření její kreativity a osobnosti. Což souvisí také s tím, že již od třetí třídy říká, že bude malířkou. Nyní nastupuje na uměleckou školu a barvy, plátna, uhly, plakáty a čtvrtky zcela okupují její pokoj. Přesně ví, čeho chce dosáhnout a za čím si jde. Od malička je svá, od malička je jedinečná, báječná. A já děkuji své intuici za to, že mi pomohla překonat moje počáteční generační srovnávací tendence, uvolnit se a podporovat její dar.

  • Patchworková rodina

    Cože? To je příspěvek o ručních pracích? V rámci seberozvoje? Ne tak docela. Ruční práce, třeba právě šití nebo háčkování, jsou sice dobrou technikou pro posilování pravé hemisféry a tím jinové energie, ovšem já se s vámi nyní chci podělit o další část svého příběhu, na téma tzv. „sešívaných“, což je další z názvů pro rodinu, kterou tvoří dva partneři se svými dětmi z předchozích vztahů.

    Psát na toto téma „relativně objektivně“ z hlediska vlastního zážitku nebylo jednoduché. Má zkušenost ze soužití s partnerem s jeho a mými dětmi byla opravdu zatěžkávací vztahovou zkouškou a jednou z mých nejzásadnějších životních lekcí.

    Po rozvodu s otcem mých dětí jsem si přála nejen partnera pro sebe, ale především rodinu jako takovou pro své dvě děti. Vztah s novým partnerem se vyvíjel hezky a rychle, protože jsme se znali už od školy a po mnoha letech se náhodně potkali. Dokonce se jevilo jako ideální, že jsou moje a partnerova dcerka téměř stejně staré. Koupili jsme starší domek na hypotéku, aby děti mohly být co nejvíce venku na zahradě, a pustili se do budování domku i společného vztahu. Ovšem nejprve jsem se měla seznámit se skutečností, že partner je takzvaný „víkendový tatínek“. Když jeho dcera přišla na víkend, jezdili jsme na výlety, chodili do cukráren a hračkářství, vždy to byly dny plné akce. O zbývajících dnech a víkendech jsem většinou trávila čas se svými dětmi sama. Ukazovalo se totiž, že partner nemá zájem se s mými dětmi sblížit. Říkala jsem si, že si na sebe stále ještě zvykají, že je to přechodné a že se mi určitě podaří mu vysvětlit, jak důležitý je dobrý vzájemný vztah. A také jsem věřila tomu, že když se chovám ke všem dětem spravedlivě stejně, dávám mu dobrý příklad.

    Ale jak týdny plynuly, opakovala se stále stejná situace: Partnerova dcerka byla podle něj hodná, vzorná, vychovaná a moje děti byly ty, které neustále „zlobily“. Ať už šlo o drobný nepořádek na stole po jídle, nezhasnuté světlo v koupelně, nezavřené dveře. Které děti to nedělají? Napomenout je možné i normálním tónem, ne jen zvýšeným, rozčileným hlasem. Když se ale někdy něco podobného stalo partnerově dceři, partner neviděl, neslyšel. Mé pokusy o nalezení řešení s partnerem se míjely účinkem. I ve své vstřícnosti jsem si totiž uvědomovala silnou potřebu spravedlnosti, nutnost svou dceru a svého syna chránit a přání, aby i pro ně bylo soužití příjemné. Navíc jsem se z manželství poučila (o tom formou pohádky o holčičce vypráví Můj příběh), že je třeba komunikovat a nastavovat (si) hranice. Díky tomu jsem třeba s bývalým manželem vycházela dobře, k dětem jsme se chovali stále stejně a především jsme se snažili o to, aby náš rozchod zvládaly co možná nejlépe. I tak jsem měla pochopení pro to, že partner bývá podrážděný kvůli nezdravému a komplikovanému vztahu s matkou své dcery, kdy se dcera bohužel stávala „rukojmím v jejich souboji“. Měla jsem pochopení i pro to, že když partner vídá svou dceru velmi málo a někdy vůbec, je na ni více upnutý. Ale postupně se mi stále silněji vkrádala otázka: „Ale kde jsme my? A proč to máme snášet?“

    Jiskřička naděje svitla, když byla dcera partnerovi svěřena do péče a začala s námi bydlet. Doufala jsem, že partner nyní uvidí, že jeho dcera je v každodenním kontaktu dítě jako každé jiné. Protože samozřejmě je, tu a tam i jí upadl kousek jídla mimo talíř, nechala rozsvíceno v koupelně nebo ve svém pokoji. Nyní už nemohl nevidět, neslyšet. Ovšem jeho reakce, např. u oběda, mi pomalu, ale jistě braly veškeré naděje. „Jejda, na ten stůl se toho vejde, viď? Nevadí…“

    Jednou z posledních kapek byla otázka mojí dcery při každodenním večerním povídání: „Mami, proč je na nás takový, když ty jsi na ní hodná?“ Dívala jsem se do těch jejích upřímných tázavých očí a definitivně pochopila, že tudy cesta nepovede. Můj partner se s mými dětmi nechce kamarádit. Moje děti mého partnera ani jeho dceru nepřijaly. A ani moje upřímná a všeobjímající snaha o vyřešení, nastavení pravidel soužití, ale pouze a jen jednostranná, nestačí. Po nějaké době, kdy bylo nutné vyřešit především finanční záležitosti a závazky, jsme se rozešli a přestěhovali každý jinam.

    Příběh odráží mou zkušenost a moje poznatky. Když jsem tehdy na toto téma četla odborné články nebo se ptala jiných lidí, kteří patchworkovým vztahem prošli, často jsem se dočetla či doslechla o podobném konci. Důvodů je několik. Jeden z nich je, že když děti hned na začátku nového partnera „odmítnou“, je pak velmi těžké je sblížit. Také se může stát, že děti, zvláště poté, co strávily určitý čas po rozchodu jen s jedním z rodičů, mohou na nového partnera žárlit. Velmi důležitý je rovněž věk dítěte. Malé děti, v předškolním a školním věku, si obecně ještě dlouho přejí, aby se tatínek a maminka k sobě zase vrátili. Děti v teenagerovském věku a dospívající už mohou nového partnera vnímat jako konkurenci ve vztahu vůči sobě. Období dospívání je doba, kdy hledají sami sebe a svou roli v kolektivu kamarádů a známých, ve společnosti. Každodenní kontakt s někým, koho neznají, kdo třeba zkušenost s dětmi v tomto věku nebo vůbec nemá, je pak pro ně velmi náročný. Snadno tak dochází k neshodám. Dospívající chlapci se také často domnívají, že je jejich povinností maminku chránit, a proto reagují velmi citlivě na chování vůči mamince, které se jim zdá nevhodné. Zásadním důvodem je pak ochota a vyspělost partnera. Pokud sám nechce, nezměníte ho. A pak je třeba si upřímně položit otázku, kdo je důležitější. Děti nebo partner?

    Celkem často jsem totiž také slýchala argument, že děti jednou odejdou a my, pokud dáme přednost dětem před partnerem, pak zůstaneme sami. Tento názor je relevantní pouze s ohledem na věk dětí. Pokud jsou totiž děti menší, je rozhodně žádoucí věnovat se jim a pomoci jim vyrovnat se s rozchodem rodičů s co nejmenšími následky.

    Jak tedy postupovat? Velmi důležité je nespěchat, především při výběru nového partnera. Nespěchat ani při jeho seznamování s dětmi. A určitě ne při sestěhování. Nejprve je vhodné bydlet každý sám a jen se scházet. Zažívat společné chvíle na procházkách, výletech, pak při domácích obědech nebo večeřích, později nechat partnera doma strávit noc. Věnovat pozornost tomu, zda je společný kontakt pro všechny příjemný a přirozený. A nepodcenit první okamžiky. Kromě jiného také proto, že děti jsou velmi vnímavé a ještě stále mají opravdu dobrou intuici. A možná právě správně poznají, že se necítíte úplně dobře, protože to není to pravé ořechové. Nerozhodujete se totiž už jen sami za sebe, ale i za své děti. Uspěchaný nový vztah vše zhorší, stejně jako náznaky nezdravého vztahu a setrvávání v něm. Pak si můžete být jistí, že je to partner, který bude mít rád právě vás a který se tak rád sblíží i s vašimi dětmi. Partner, se kterým budete šťastní a do vztahu budete vkládat pochopení a toleranci rovným dílem. A všichni pak můžete vytvářet naplněnou, pohodovou rodinnou atmosféru.

    Procházíte právě něčím podobným? Znáte někoho, kdo řeší podobné otázky? Máte svou vlastní zkušenost? Napište o tom do komentáře, nebo přepošlete, sdílejte. V některém z dalších příspěvků se ráda budu věnovat třeba vašim dotazům.