Znáte tu situaci, kdy si říkáte: Tohle už znám, tohle se mi už přeci stalo! A protože vím, že z toho nic dobrého nebylo, dám si pozor a příště už se mi to nestane.

Jenže ejhle, situace se vynořila náhle, bez varování, nic vás na ni nemohlo připravit a je to tu zas. Opět stejná reakce. Ta „nesprávná“. Proč se to děje? Proč, i když víme, že nám to nesvědčí, jednáme stejně? Protože náš mozek má rád věci, které už zná, protože chce být „první“, kdo nabídne řešení, kdo do neznámé dosadí známou proměnnou. Proto, i když víme, že bychom takto reagovat neměli, často právě tak zareagujeme.

Velmi typicky se tento jev ukazuje ve vztazích. Vaše známá, nebo dobrá kamarádka ví, že si přitahuje určitý typ protějšku. A partnerství probíhá podle podobného scénáře a po nějaké době skončí rozchodem. Kamarádka se pevně rozhodne, něco s tím udělat. Při seznamování s potencionálním partnerem se velice soustředí na to, aby včas odhalila slabá místa, vystupování, určité chování, které by mohlo naznačovat, že to „nebude ten pravý“. To už má ale na očích růžové brýle a dlouho jasně nevidí, neslyší. Až poté, co síla zamilovanosti opadne, začne zjišťovat nevyhnutelné. Že je její partner opět v něčem podobný těm předchozím.

Základem u takového opakovaného chování je, zjistit, na čem je reakce založena. Na jakém nastavení nebo vzorci. Konkrétně u orientace na podobné partnery u žen jde velmi často o podobnost s otcem. Podvědomě totiž hledáme muže, který se našemu otci podobá, ať v dobrém či zlém. Navíc je velká pravděpodobnost, že právě tehdy, když váš vztah s otcem byl komplikovaný, budete právě takový typ muže hledat. Ať už proto, že Vás jeho výchova velmi ovlivnila, nedokážete bez takového vlivu být a jde tedy o vlastní vnitřní nejistotu, nebo proto, že máte potřebu si s „tátou“ vztah dořešit. Ti, kdo se intenzivně zabývají hledáním své zdravé cesty a pochopili, že naši rodiče se vždy v dané situaci snažili dělat to nejlepší a jiné řešení neznali, mohou brzy tento poznatek odhalit a vědomě si toto téma zpracovat.

Důležitá je upřímnost, a to upřímnost vůči sobě. Zamyslet se nad sebou a otevřeně si říct, co je základem toho či onoho chování. Zaposlouchat se do svých emocí. Jako vodní složka naší podvědomé výbavy mají plynout, proudit naším nitrem a sdělovat nám informace k tomu, co a proč cítíme. Pokud jejich vzkaz rozluštíme, právě nasloucháním a přijímáním jejich zpráv, ocitáme se ve stadiu uvědomění si mnohých z našich vnitřních konfliktů, naší nerovnováhy. A při propojení s dalšími našimi vnitřními složkami, například vzdušnou intelektuální, se kterou podvědomé informace dokážeme uchopit, jsme na nejlepší cestě je účinným způsobem vyřešit, vyčistit, opravit. Jestliže jsou ale tito emoční poslové zatlačeni do pozadí, do nitra, mohou se projevit přílišnou intenzitou a my pak například vybuchneme nebo naopak propadneme hluboké melancholii. Je to jako se skutečným vodním tokem: pokud ho zahradíme, zasypeme, nahromadí se a silou se někde prodere na povrch. Pokud ovšem potok nebo řeka plynou klidně svým korytem, vnímáme pohodu a radost z jejich blyštivé hladiny, která odráží veselá světelná zrcátka, z rozmanitého života, který se pod hladinou odehrává, z čerstvé vůně vystřikujících kapek vody – právě tak rozmanitě a plně potom žijeme s našimi přijatými emocemi i my. Tehdy totiž rozumíme nejhlubší řeči své duše.