Když se mi tenkrát v mysli objevila myšlenka, absolvovat Školu koučů Lenky Procházky (Černé), bylo to jako jasné světlo majáku v rozbouřených vodách. Během výuky a tréninku všechno do sebe začalo zapadat, cvak, cvak, cvak, jako puzzle do obrázku. Najednou jsem viděla všechny ty programy z dětství, které mě blokovaly a nedovolovaly mi prožívat přítomnost s lehkostí a vnitřním klidem. Právě v dětském věku vznikne nejvíc takových programů.

Dnes se ale nechci zamýšlet nad našimi vnitřními programy. Mířím spíš tam, kde vznikají, k výchově.

Rodičem se stáváme s narozením/osvojením našeho prvního dítěte. Neznamená to ale, že tím už všechno víme a umíme. Procházíme si vývojem stejně, jako se rozvíjí a dospívá naše ratolest nebo ratolesti. Celkově to jako rodiče myslíme dobře, chceme ze svých potomků vychovat slušné, perspektivní jedince. S radostí zmiňuji, že jsou mezi námi i tací, kteří už mají ten dar vnímavého a citlivého rodiče, nebo se opravdu vážně zajímají o to, jak se jím stát a důsledně se připravují. K tomu je možné využít například stále širší nabídku výchovné literatury. Nebo se nabízí, uchýlit se k tomu, co známe z domova, ze své vlastní rodiny.

I já si touhle fází prošla, hned v úvodu, když byl syn ještě hodně malý. Vlivem různých, i výchovných okolností v mém dětství jsem si u spousty věcí nebyla příliš jistá. A tak jsem měla za to, že když ze mě táta vychoval dobrého, poslušného člověka, je tento způsob správně a budu ho aplikovat také. Plácnutí přes prsty nebo na zadek, trest za neposlušnost či nesplnění úkolu, striktní dojídání jídla na talíři. Netrvalo dlouho a já se přistihla, že se v tom necítím vůbec dobře. Že to přece není o tom, abych dítěti dávala pocítit svou moc. Vnímala jsem, že mi srdce říká něco jiného. Být rodičem je přece něco víc. A to byl začátek mých intuitivních vjemů, jak se s výchovou popasovat. Především jsem si uvědomila, že syn není moje nebo otcova kopie. Má svou vlastní, zatím se rozvíjející osobnost. Později, po narození dcery už jsem to věděla jistě, protože dcerka mi teprve měla ukázat, jaké to je, když je prostě taková, jaká se narodila. A také, že každý z nich je jiný, svůj a že u každého z nich pomáhá jiný přístup. Trochu inspirace jsem načerpala v několika odborných knihách, ale čím dále více jsem si dovolovala nechat se vést instinktem a intuicí.

Neznamená to, že děti měly „free“ výchovu, že si mohly dělat, co chtěly. Jejich mantinely byly definované jinými podmínkami. Vedli jsme je k samostatnosti, k tomu, aby nesly odpovědnost za svá rozhodnutí (postupně a v situacích, které pro ně nebyly zátěžové). Takže když například syn několikrát přinesl večer do kuchyně krabičku na jídlo až po vyzvání, šel jednoho dne do školy bez svačiny. Spolužáci se vždycky ochotně podělí a spousta jich má dobroty pro tři, ale i tak, po takovém opakovaném zážitku syn pochopil. Nebo když si dcera v raně školním věku vybrala v březnu na procházku do ZOO sukénku, vysoké podkolenky a svou oblíbenou riflovou bundu (ač se jí pravidelně dostávalo poučení o vlivu počasí na osobní pohodu), zjistila záhy, jak se věci mají. A dalších příkladů by bylo 🙂

Netvrdím, že jsme (byli) perfektními rodiči, že jsme nikdy neudělali chybu. Udělali, ale brali jsme ji jako poučení. Snažili jsme se naše děti nejen chránit, dát jim základy do mezilidských vztahů a chování, ale také vnímat jejich potřeby a projevy, vést je tak, aby chápaly smysl a některé zásady především tak, že je to pro jejich dobro, ne za trest. Dnes už vím, že mi můj instinkt napovídal správně. Správně pro mě a naše děti. Dcera je ještě stále ve věku teenagera. Syn už má nakročeno do vlastní dospělosti, a když přijde na návštěvu a řekne: „To je fajn, že si s tebou můžu takhle popovídat“, je to pro mě ta nejlepší odměna. Stejně, jako když mi dcera k Vánocům namalovala můj portrét a pod něj připsala: „Děkuji za to, jaká jsi maminka!“

Přeji i Vám co nejvíce souznění a radosti s vašimi dětmi, nedorozumění a chybiček jen tak akorát a vězte, že i tou pubertou se dá dobře proplout – ale to zas někdy jindy!