V oknech a na zahradách se rozzářila světélka, betlémy a řetězy, z bytů zavonělo první cukroví. Je tu první adventní neděle.

Nyní už zcela vnímáme, že se blíží nejhezčí a nejoslavovanější svátek v roce, Vánoce. Ještě měsíc a tento společensky náročný rok se nachýlí ke svému závěru. Tak jako během obou vln pandemie, tak i nyní bychom stále měli mít na mysli, že nejdůležitější pro naši pohodu je, věnovat se sobě a svým nejbližším. Nastávající přípravy, jako například úklid a pečení cukroví, můžeme pojmout jako společný zážitek, zapojit děti i partnera.

Právě děti jsou naprosto nadšené, když mohou pomáhat při pečení. Jistě, nadělají trochu více nepořádku, než když pečeme sami, ovšem pokud je sledujeme při práci, jejich nadšení při zdobení perníčků, když se potýkají s válečkem při válení lineckého těsta, to je opravdu veselo.

Byly doby, kdy jsem vyznávala absolutně vyčištěnou domácnost, nikde žádné otisky rukou nebo prach, drobky na podlaze neexistovaly, význam tohoto slova jsme téměř neznali. Nejen, že jsem si tak sama na sebe nakládala zbytečně více, než bylo potřeba (a ano, jednalo se i o určité rovnice v mém nastavení), také děti tím byly ovlivněné. Svého času jsme dokonce v domácnosti nevedli moučkový cukr, protože a) s cukrem se to nemá přehánět a už je přece v bábovce, b) posypávat bábovku a mít tak cukr všude, zvlášť když při posypávání by stačilo, aby děti lehce zafuněly, to byla opravdu děsivá představa 🙂

Ovšem pak děti několikrát pekly koláče a cukroví u babičky. Jejich nadšení, když mi pak líčily, jak se mouka krásně práší, jak se to těsto hezky lepí, jaká byla legrace pak vymýt a vyčesat cukr a marmeládu z vlasů, mi dalo látku k přemýšlení. Neříkám, že ze dne na den jsem téměř přestala uklízet, nebo že jsme pak pravidelně uspořádali moučnou bitvu, ale jejich radost, zájem a opravdové nasazení při jakémkoli pečení a vaření byly velmi osvobozující. Postupně se mnou děti vařily stále častěji, čímž i mě odpadla spousta přípravných prací. Navíc dcera v rámci rodiny povýšila na vrchního hnětače těst, protože právě díky nadšení, s jakým těsto míchala a spojovala,  vypracovala vždy nádherně hladké těsto. A co si budeme povídat, všechny tyto drobné činnosti postupně vedly k tomu, že dnes jsou z nich zdatní kuchaři 🙂

Nejlepší na společném pečení a vaření ale je, že si vlastně při práci můžeme hezky povídat. Můžeme probrat vše, na co si vzpomeneme, děti se snáze uvolní a mohou se nám i svěřit s tím, co je trápí. A ještě se i v kuriózních situacích zasmějeme, jako když uprostřed pracovní desky přistane náš kočičí zvědavec, který chce mít také o všem přehled a navíc, co kdyby to bylo něco opravdu dobrého k snědku 🙂

A proto se letos všichni na pečení těšíme. Dlouze povídat už jsme mohli při uklízení, především knihovny, protože přerovnávání, čištění a opětovné skládání kolem tisícovky knížek do polic, to už nám poskytlo dostatek času 🙂 A tak za chvíli nastoupí hlavní rodinný hnětač, vypracuje těsta a pečení s vůní vanilky, skořice a kakaa může začít.

Využijme proto tyto další předvánoční chvíle pro společné aktivity, pro posílení pocitu sounáležitosti, dobré nálady, propojení. Protože nejblíže si jsme, když komunikujeme, když si povídáme. Když dáváme druhým prostor, právě tím, že nasloucháme, aniž by bylo třeba výchovně odpovídat či „řešit“. Povídejme si a buďme spolu a vplujme pak s úsměvem přímo do vánočního času. Přeji všem krásné další adventní dny!